John Locke- Esej o lidském rozumu2

18. listopadu 2005 v 12:48 | Dominika Andrášková
John Locke, anglický myslitel 17. století, je považován za jednoho ze zakladatelů teorie empirismu. Nechal se ovlivnit Descartovým výrokem "Cogito, ergo sum" (myslím, tedy jsem), ale narozdíl od svých předchůdců se stavěl proti předpokladu vrozených idejí či morálních zásad. Tedy, dle jeho slov, "Nic není v rozumu, co by předtím nebylo ve smyslech". Užívá termínu "tabula rasa", kdy základem veškerého poznání je autentická zkušenost.

Ve svém díle Esej o lidském rozumu, jenž je rozděleno do čtyř knih, rozlišuje mezi ideami prvotními a druhotnými, substancemi, jednoduchými a složitými mody, vyvrací teorii o vrozených duševních obrazech, pojednává o úloze řeči a nakonec o poznání a mínění.
Jeho filosofie, založena na vlastních zkušenostech každého člověka, se obrací proti středověkým poznatkům, předkládaných autoritou či tradicí. Přesto však neopouští myšlenku božského základu světa, neboť "Člověk ví, že nicota nemůže způsobit nějaké jsoucno, a proto je něco věčné."[1] a zároveň "nepřemýšlivé jsoucno nemůže vydat jsoucno přemýšlivé."[2] Od toho se také odvíjí Lockovo vnímání zákonů. Rozeznává tři typy, kdy prvním je božský zákon, pak občanský a nakonec zákon veřejného mínění.
Božským zákonem Locke rozumí "míru hříchu a povinnosti...který Bůh ustanovil nad skutky lidí"[3]. K prosazení svého zákona ustanovil Všemohoucí, jak je autorem často nazýván, "dostatečně závažné odměny a tresty posmrtného života, aby determinovaly volbu, a to navzdory jakékoliv slasti či strasti, jež může poskytnout tento život "[4]. V tom je také vidět kontrast tehdejší společnosti, kdy lidé trpělivě snášeli cokoliv jim život přinesl v naději na posmrtnou odměnu, a té současné, jíž se nechce věřit pofidérním slibům na neurčitou, a hlavně nepotvrzenou odměnu. Tyto dva pojmy, tedy slast a strast, jsou klíčová, pokud jde o Lockovo pojetí dobra a zla. Tvrdí, že dobré je to, co v nás může vyvolat nebo zvýšit slast nebo zmenšit naší bolest, a naopak zlé je to, co v nás vyvolává nebo zvyšuje nějakou bolest či zmenšuje nějakou radost. Tady je právě vidět Lockovo sensualistické pojetí světa. Upozorňuje však i na tendenci lidí toužit po zbavení se za každou cenu přítomné strasti, v domnění, že se ji nic nemůže vyrovnat, a také uspokojit se s jakoukoliv minimální slastí, hned co je odstraněna strast. Za motivaci veškerých lidských činů pokládá touhu člověka po štěstí a odpor k bídě, která, jak přiznává, je u všech lidí, tedy jistým způsobem vrozená.
S otázkou dobra a zla souvisí také otázka morálky (tedy hlavním kritériem dalšího typu zákonu jenž Locke rozeznává, zákon veřejného mínění neboli veřejné pověsti). Morálku, jak už bylo řečeno, nepovažuje Locke za vrozenou, neboť "výchozí poučky nezřídka nebývají známy, dokud nejsou vyřčeny, což dokazuje, že nejsou vrozené"[5]. Také poukazuje na fakt, že neexistují morální principy, na níž by se všichni lidé shodli, neboli, dalo by se říct, jiný kraj, jiný mrav. Morálku definuje jako "vodítko, k němuž jsou vztahovány svobodně motivované lidské činy a podle něhož jsou posuzovány"[6]. Morální dobro a zlo je tedy "shoda či neshoda našich činností s nějakým zákonem,...přitom toto dobro a zlo..., které doprovázejí naše respektování či narušování zákona vydaného zákonodárcem, běžně nazýváme odměna a trest"[7]. Tedy zákon, na němž je závislá povinnost, nemůže existovat bez odměny a trestu a bez zákonodárce, jenž vzniká z dohody v rámci společnosti, přičemž vyhovují moci toho, kdo zákony vyhlašuje. To je charakteristické pro poslední typ zákona, neboli občanský.
S pojmy povinnost a zákon souvisí pojem svobody. Tento termín však není Lockem vnímán v té abstraktní podobě, v jaké je blízký nám, nýbrž pouze jako moc, resp. schopnost člověka setrvávat nebo zastavit své (fyzické) konání. Nepovažuje tedy svobodu za atribut vůle.
Locke se ve své Eseji také zbývá pojmem pravda, jenž však zpochybňuje. Pokládá otázku, zda něco jako pravda vůbec existuje, a jestli má lidstvo dostatečné prostředky k tomu, aby o ní dosáhlo spolehlivé vědění. Vůbec ale nepřipouští myšlenku, že by existovaly nějaké pravdy vrozené. Spíše je nakloněn teorií, že pravda je subjektivní, že každý má pravdu vlastní, neboť každý se na daný problém dívá z jiného, vlastního hlediska. V této souvislosti také užívá citátu "Quod volumus, facile credimus", neboli "Co našim přáním vyhovuje, tomu se věří předem"[8].
Dalším tématem, jímž se Locke ve své knize zabývá, je řeč, resp. slova. Upozorňuje na závislost mezi schopností lidí abstrahovat (jenž podle něj je hlavní rozdíl mezi lidmi a zvířaty) a vznikem řeči, neboli zvukových označení pojmů. Velký význam přikládá částicím, na kterých podle něj spočívá umění dobrého vyjadřování. Odsuzuje však zneužívání slov, což je podle něj "nestálé uplatňování slov"[9]. Stejně jako určité číslo neoznačuje více než onen konkrétní počet, nemá více významů, které by obchodník mohl užívat jak se mu zrovna hodí, by to mělo být i s ostatními slovy. Ale, jak Locke říká, "...přesto při zdůvodňování a učených sporech bývá týž typ postupu obvykle přijímán jako ostrovtip a učenost...a tento podvod je tím větší, oč větší význam a hodnotu má pravda než peníze."[10] Za zneužití jazyka považuje také tzv. obraznou řeč, která "vynalezla výmluvnost a nehodí se k ničemu jinému než k vnuknutí nesprávných idejí...a svedení úsudků na scestí."[11] Nepřesnému vymezení významu slov a rozdílnému způsobu, jimiž bývají lidmi pochopeny, přisuzuje Locke původ lidských sporů a nedorozumění.
I přesto, že Locke psal svou Esej před více než tři sta lety, jsou některé jeho myšlenky pořád aktuální. Je to však esej o lidském rozumu, o tom, jak získáváme zkušenosti, jak s nimi náš rozum dokáže pracovat, netýká se tedy přímo jeho myšlenek o politice. Přesto můžeme v Eseji vidět, jak chápal některé záležitosti, jenž se politiky týkají. Snažila jsem se tyto jeho postřehy najít, a s většinou z těch, jenž jsem našla, souhlasím. Jeho poznámky byly velmi zajímavé, dovolují nám nahlédnout na způsob, jakým byl svět vnímán našimi předky, myslím si však, že autor často pojal téma příliš podrobně, i když to podle mě nutné nebylo, neboť pro pochopení dané myšlenky by stačil obecnější výklad. Někdy jsem naopak měla pocit, že i přesto že Locke měl velmi jasnou ideu toho, co nám chce sdělit, jeho vyjádření tématu nebylo už tolik zřejmé a jasné.


[1] Locke,J., Esej o lidském rozumu, Svoboda, 1984, s.338
[2] tamtéž, s. 340
[3] tamtéž, s.213
[4] tamtéž, s. 176
[5] tamtéž, s. 47
[6] tamtéž, s. 212
[7] tamtéž, s. 212
[8] tamtéž, s. 384
[9]tamtéž, s.289
[10]tamtéž, s. 289
[11]tamtéž, s. 292
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 andrew andrew | 2. března 2010 v 20:23 | Reagovat

jakto, že nejdou otevřít ty přiložené adresy?

2 ???? ???? | 5. října 2010 v 16:56 | Reagovat

andrew ma pravdu...nejde to otevrit

3 Jodie Jodie | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 18:57 | Reagovat

TYVM you've solved all my prloebms

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama