Max Weber - Věda jako povolání

28. listopadu 2005 v 12:11 | Lenka Granátová
Jedná se o přednášku z roku 1915, která řeší, jak se utváří postavení absolventa, jenž je odhodlán zasvětit svůj profesionální život vědě, jaké obtíže ho čekají a má-li vlastně věda jako povolání odůvodnění a smysl. Weber popisuje, jak probíhá cesta mladého muže k profesuře. Pro názornost srovnává situaci v domácím Německu a v Americe.

Zatímco v Německu je život vědce budován na plutokratických předpokladech - tzn. že zpočátku musí být člověk pro výkon vědecké profese hmotně zajištěn, neboť jeho postavení mu neposkytuje prostředky k obživě - není za práci placen, a proto je taková profese pro nemajetné osoby nemyslitelná; v Americe funguje systém značně odlišný, a to byrokratický. Mladý vědec je
od samého začátku placen. V Německu má případný budoucí profesor značně zúžené pole působnosti, neboť je mu umožněno přednášet méně než by si sám přál. Musí respektovat fakt, že "velké" přednášky patří "kapacitám" oboru, takže je nucen smířit se s přednáškami menšího významu. V Americe je docent naopak absolutně přetěžován. Weber poukazuje
na vývoj vědeckých ústavů jak v Americe, tak v Německu směrem ke státně-kapitalistickým podnikům, což je možno dobře si představit na příkladu dělníka v továrně. Dělník (docent) je odkázán na vůli ředitele továrny/ústavu (jemuž jeho funkce dává pocit, že ústav je "jeho" ústavem) a vzniká průvodní jev kapitalismu- oddělení dělníka od výrobních prostředků. Tato metafora je výsledkem postupující amerikanizace tehdejšího německého univerzitního života. Weber věří, že kapitalistické prvky (vztah dělník-stát ) budou stále více prostupovat všemi společenskými vztahy.
Dále se Weber zabývá úlohou náhody, která je předpokladem kariérního postupu. Připouští, že významnou roli hraje hazard nikoliv zdatnost, protože při výběru vědců se výrazně projevuje lidský faktor, tedy jistá subjektivnost vybírajících. Sázka na vědeckou kariéru se jeví sázkou velmi nejistou. Každý, kdo se odhodlá být vědcem, si musí uvědomit, že úloha vědce v sobě skrývá i úlohu učitele. Sepjetí obou úloh bohužel nebývá samozřejmostí. Kdo je vynikající vědec nemusí být stejně dobrým učitelem. Weber upozorňuje na úskalí, která přináší posuzování otázky, zda je někdo dobrým či špatným učitelem. Častým kritériem totiž je návštěvnost přednášek, tedy počet posluchačů
je numerickým vyjádřením osvědčení pedagogických kvalit. Tento přístup ovšem přehlíží fakt, že motivy studentů k návštěvě přednášky toho kterého pedagoga jsou obecně nezjistitelné a s pedagogickými kvalitami přednášejícího nemusí vůbec souviset (jedná-li se např. o temperament či hlasový projev). Za nejdůležitější pedagogický úkol Weber pokládá takový výklad vědeckých problémů, aby jim porozuměla "neškolená, avšak otevřená hlava"
a který by vedl k rozvoji samostatného myšlení. Vědec by měl vyhovět oběma požadavkům na kvalitního učence- měl by se věnovat bádání i výuce. Je otázka absolutní náhody, sejdou-li se obě schopnosti v jednom člověku.
Pro výkon povolání vědce jsou důležité rovněž vnitřní pohnutky. V dnešní době
je nutností vysoká specializace, jen ta podle Webera zaručuje vědci dobrý pocit, že vykonal něco, co přetrvá. Vědec je člověk, který je schopen zcela se oddat představě, že osud jeho duše závisí na tom, že odvede svou práci naprosto precizně. Opojení z práce a vášeň se jeví jako nezbytné průvodkyně vědce, bez nich není pravého vědce z povolání. "Neboť
pro člověka jako člověka nemá hodnotu nic, co nemůže konat s vášní."
Nicméně ani sebevětší vášeň není schopna vědecké výsledky vynutit. Rozhodující
je vnuknutí; tedy záležitost značně nevědecká. Weber praví, že aby člověk něco hodnotného vykonal, musí ho něco napadnout. Nápad je nevynutitelný, s chladnou kalkulací nemá nic společného. Jeho předpokladem je však velmi tvrdá práce. "Nápad diletanta může mít vědecky přesně takový nebo i větší dosah než nápad odborníka." Tím není řečeno, že by nápad mohl nahradit práci. Zároveň ale sama práce nemůže nápad nahradit či vynutit. Nápad přichází neočekávaně, nikoliv v zahloubání. Hloubání a nápady jsou však vzájemně podmíněny. Nápady a fantazie ve vědě hrají stejně důležitou roli jako při zdolávání úskalí praktického života, bylo by domýšlivostí namlouvat si něco jiného.
Významným předpokladem pro výkon vědeckého povolání je také osobnost vědce. Osobností ve vědě je dle Webera ten, kdo slouží čistě věci. Totéž platí i o velkých umělcích. Vědec i umělec se musí plně oddat úkolu. Hovoří o rozdílu mezi uměním a vědou. Ten spočívá v tom, že umění nezná pokrok. Umělecké dílo je naplněním, je nadčasové, dalo by se říci, že nikdy nezastará. Naopak vědecká práce pokrok předpokládá, vše ve vědě vykonané dříve či později zastará. To je úděl i smysl vědecké práce. Staví vědce před nové otázky, před úkol překonat objevené. Výtvory vědců jsou navždy odsouzené ke stárnutí. Tím je předestřen problém samotného smyslu vědy. Weber se táže, proč provozujeme něco, co nikdy nekončí
a ani končit nemůže. Odpovědí jsou praktické a technické účely, které činí vědu využitelnou v praktickém jednání.
Pokrok je jedním z prvků procesu intelektualizace a racionalizace, které prostupují lidskou společností. Vzrůstající vliv těchto procesů neznamená, že by přibývalo znalostí podmínek, ve kterých žijeme, ale znamená to, že člověk žije s pocitem, že stačí chtít se něco dozvědět a bude mu to umožněno. Vymazal z mysli představu nevypočitatelných tajemných sil, zbavil svět kouzel a obrátil pozornost na víru v možnosti propočtu. Weber zde klade otázku, zda je služba pokroku smysluplným povoláním a jaká je vlastně hodnota vědy v životě lidstva. Při hledání odpovědi odkazuje k Platónovu podobenství o jeskyni, ve kterém je odhalen význam reality a pravdy. Snaha o jejich poznání vede k zásadnímu prvku vědeckého poznání - pojmu. Díky pravým pojmům jsme schopni pochopit pravé bytí a tím se učit, jak máme správně jednat v životě. Proto filosofové pěstovali vědu.
Další nástroj vědecké práce je racionální experiment - plod renesance. Vědci se v této éře zaměřují na kontrolovatelné zkušenosti - věda se stává empirickou. Jejím provozovatelům se stala prostředkem k dosažení toho "pravého" (pravého umění, pravé přírody, pravé cesty k Bohu, cestou k pravému štěstí…).
Věda je smysluplná pouze tehdy, dává-li nám odpověď na jedinou důležitou otázku - jak máme žít? Takovou odpověď nedává, a proto je její smysl tak často zpochybňován. Často se hovoří o vědě bez předpokladů, což je rovněž sporná záležitost. Každá vědecká práce předpokládá platnost pravidel logiky a metodiky; předpokládá, že to, co je objektem vědy a co při bádání vzniká, je hodno poznání. Tyto předpoklady však nejsou dokazatelné prostředky vědy. Přírodní vědy nám odpovídají na otázku, co máme dělat, chceme-li život technicky ovládnout. Ale zda jej takto ovládnout máme a zda to má nějaký smysl, to přírodní vědy neřeší, anebo rovnou předpokládají. Ani věda estetická nemá jiný přístup: umělecká díla existují, to je fakt, zda existovat mají, na to estetika neptá. Vědy nás učí rozumět jevům, aniž by samy od sebe poskytly odpověď na otázku, jsou-li tyto jevy hodny existence, stojí-li vůbec za to, abychom je znali.
Poté Weber přistupuje k otázce politiky v posluchárně. Hlásí se k tezi, že politika
do posluchárny nepatří. Opravdový učitel se má vyvarovat vnucování jakýchkoliv politických stanovisek. Kdyby učitel působil na posluchače v politickém smyslu, mohl by umrtvit schopnost těchto zaujímat vlastní postoj na základě svých ideálů. Učitel nesmí zneužívat situace, v níž se studenti na přednášce ocitají, totiž své možnosti mluvit a jejich povinnosti naslouchat. Učitel má žákům prospívat svými znalostmi a vědeckými zkušenostmi, nikoliv vštěpováním politických názorů, navíc když posluchači v zájmu setrvání na škole musí přijímat přednášený materiál bez možnosti kritiky. Je nanejvýš pohodlné vyjadřovat se v prostředí, kde jsou přítomní a případně jinak smýšlející odsouzeni mlčet. Do posluchárny tedy nepatří prorok ani demagog. Učitel musí nechat mluvit fakta, vyvarovat se zanášení vlastních prakticko-politických stanovisek. Dobrý učitel má naučit žáky uznávat i nepohodlná fakta - nepříjemná stranickým názorům. Taková fakta existují pro každé stranické mínění
a vést studenty zvykat si na ně je otázkou ne intelektuální, ale spíše mravní. Dobrý učitel má za úkol dělat žákům jasno a vytvářet pocit odpovědnosti.
Dalším jevem, kterým se Weber zabývá je vzhlížení k učiteli coby k vůdci. Opět
pro příklad uvádí srovnání situace v Americe a v Německu. V Americe, kde mládí nemá respekt před tradicí či úřadem, ale před osobním výkonem člověka, neučitel nahlížen jako osoba, která prodává za peníze své znalosti a metody. Žáka ani nenapadne, aby si nechal prodávat názory "světové" či pravidla životního stylu. Zato studenti v Německu mají nároky na vůdcovské kvality, které jsou u učitele velmi náhodné.
Dále je řešeno, jak přispívá věda praktickému a osobnímu životu. Přínos vědy spočívá v tom, že poskytuje znalosti o technice, návod, jak zvládat život propočtem a metody myšlení, jeho výuku. Je to tedy prostředek k dosahování cílů. Vede k jasnosti, napomáhá k volbě principu menšího zla či relativně nejlepšího řešení. Věda je povoláním ve službě sebereflexe
a poznávání faktických souvislostí, zná nutnost rozhodnout se mezi často neslučitelnými
a neřešitelnými stanovisky. Má-li věda v oblasti osobního života objekt, své hodnotné povolání, je obecně nezodpověditelná otázka, jíž si každý musí rozhodnout sám. Pro Webera jakožto vědce je odpověď samozřejmě kladná.
Poslední otázkou přednášky je, zda má teologie nárok být vědou. Protože žádná věda není zcela bez předpokladů, nelze přítomnost předpokladů vyčítat ani teologii. Její předpokladem je existence zjevení, jimž je nutno věřit jako vodítkům ke spáse - víra v ně umožňuje smysluplný způsob života. Teologie je tedy intelektuální racionalizace obsahů náboženské spásy. Znakem náboženského člověka je "oběť intelektu", která je ku prospěchu obětujícímu, neboť slepá víra mu zaručuje, že svět má smysl.
Na samý závěr přednášky připadá Weberův apel, že nestačí jen toužit a vyčkávat,
ale že je třeba pustit se do práce a učinit zadost požadavkům vůči lidem i vůči svému povolání. Je to prý prosté, pokud člověk najde "démona", který drží nitky jeho života, a bude
ho následovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kdjljcmilg kdjljcmilg | E-mail | Web | 27. května 2009 v 21:10 | Reagovat

ual5A0  <a href="http://bzihnaqfpggd.com/">bzihnaqfpggd</a>, [url=http://sjdbiarnjcqw.com/]sjdbiarnjcqw[/url], [link=http://heuywbwfffuj.com/]heuywbwfffuj[/link], http://xihwpvmpcvsx.com/

2 Luďka Luďka | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 14:56 | Reagovat

Já mám ráda vědu a čtu o ní. Líbí se mi, když jsou články brány s lehkou nadsázkou http://ocemsemluvi.cz/

3 acuate acuate | Web | 25. prosince 2017 v 0:23 | Reagovat

půjčka do 4000 :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama