Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání - Novák - Lebeda

29. listopadu 2005 v 15:02 | Jakub Hodboď
Kniha Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání je vlastně sborník, jehož editory byli místní pedagogové prof. Novák a PhDr. Lebeda. Kromě nich do sborníku přispělo ještě dalších jedenáct autorů. Tato kompilace vznikala v rámci grantového programu: Volební reformy a stranické systémy ČR a měla podat ucelený a jasný návrh na reformu volebního systému v ČR. Legislativní období let 1998 - 2002 (vláda ODS a ČSSD), se zdálo jako příhodné k volební reformě. Výsledek však nakonec nebyl akceptován Ústavním soudem. A z názvu sborníku musel zmizet pojem reforma.

Samotný sborník je rozdělen do pěti části. Nejprve bych rád ve stručnosti představil jednotlivé oddíly a pak interpretoval podrobněji část jednoho z nich. V první části se autoři zabývají volebními systémy a ústavním inženýrstvím. V jednotlivých příspěvcích je nejprve nastíněn podrobný přehled a typologie jednotlivých systémů, následně jsou uvedeny ukázky volebních reforem jinde v zahraničí (Japonsko, Nový Zéland, Itálie). Samostatná kapitola je věnována reformám v Maďarsku a Polsku, a to nejen z důvodu geografické, kulturní a historické "blízkosti".
Ve druhé části sborníku jsou rozpracovány volební systémy první ČSR, ČSFR a ČR.
Třetí část se zabývá stranickými systémy a typy vlád v ČR. První část tohoto oddílu interpretuji podrobněji níže. Čtvrtá část nese název: "Zmařený pokus o volební reformu v ČR". A už název napovídá, o co jde. Problém reformy je rozebrán z hlediska Senátu ČR, PSP ČR a zabývá se i osudným nálezem Ústavního soudu č.64/2001 Sb. ze 24.1.2001.
V závěrečné páté části jsou přehledně zpracovány výsledky a indexy voleb z let 1992, 1996, 1998 a 2002. Nyní už ale podrobněji ke třetí části obsáhlého sborníku, která se zabývá stranickými systémy a jejich vývojem v ČR.
V úvodním příspěvku prof. Novák uvádí tři druhy přechodu, či změny režimu. První můžeme nazvat oktrojovaný, další spoluřízený a třetí kapitulací. V kontextu střední Evropy probíhala oktrojovaná změna režimů v Maďarsku, spoluřízený přechod k demokracii v Polsku (komunistická strana se spojila se sociálně demokratickou) a kapitulace bývalého režimu nastala v Československu a NDR. Novák tvrdí, že kapitulace nebyla v Maďarsku zapotřebí, zatímco v Československu byla mobilizace široké masy lidí nezbytná. Jako důsledek různých přechodů k demokracii pak vidí právě přerod komunistických stran v Polsku a Maďarsku ve strany sociálně demokratické. Oproti tomu kapitulace vedla k zachování komunistické strany v Československu. Komunistická strana v Československu si pak navíc dokázala udržet důležité postavení i po kapitulaci v roce 1989. Po volbách 1990 a 1992 byla stále ještě druhou největší politickou silou v zemi. (Ačkoliv odstup od vítězné frakce byl velký). Problémem bylo, že KSČ (později KSČM) byla stranou antisystémovou a její koaliční potenciál se blížil nule. A až poté, co se ukázalo, že KSČ se nebude schopná přerodit v sociálně demokratickou stranu po vzoru Polska a Maďarska, začaly narůstat preference další levicové alternativě na československé politické scéně, totiž ČSSD. Ta si v roce 1992 polepšila o 20 % hlasů oproti volbám v roce 1990.
Dalším fenoménem, kterým se Novák zabývá, je vytvoření sociální dělicí linie v Československu, se kterou by se voliči mohli identifikovat. Novák píše, že tato linie byla značně ovlivněna čtyřmi desetiletími komunismu. Existovaly tehdy dva pohledy na danou problematiku. Ten pesimističtější tvrdil, že tvorba sociální dělící linie půjde pomalu, jelikož linie byla zničena komunistickým režimem. Optimistická varianta uvádí, že tento proces bude rychlý, protože i komunistická společnost procházela společenskými proces jako sekularizace nebo urbanizace. Novák uvádí, že je komunismus určitě nebyl jen politická slupka, ale že zasáhl a prorostl celou společností. S odstupem času sestaví někam mezi oba názorové protipóly a tvrdí, že v přechodu od komunistických režimů vyvstávají dvě konfliktní dimenze. První je konflikt stát / občanská společnost a druhý centrum / periférie. Jinak řečeno, buď existuje široká antikomunistická aliance (typu Občanského fóra) nebo menší národní hnutí za nezávislost. Teprve potom se začne vytvářet konfliktní linie liberální / sociální (pravice / levice). V prvních volby tedy měly především dvě základní issues: totalitní strana proti alianci typu OF (stát / občanská společnost). Nebo konflikt hnutí za nezávislost na stávajícím politickém centru (centrum / periferie). V zemích bývalé Jugoslávie pak mohlo dojít ke smíšení obou hlavních issues.
Jak to bylo v Československu? Podle Nováka byly první volby ve znamení konfliktu stát kontra občanská společnost. Ve druhých svobodných volbách v roce 1992 už můžeme najít zárodky štěpení na pravici a levici. Zároveň je horkým issue konflikt centrum proti periférii - především na federální úrovni. Toto štěpení pak probíhalo poměrně velkou rychlostí a v ČR hrálo roli (90 % populace se řadí k jednomu z pólů). Nejprve byli Češi zaměřeni více "doprava", na škále od 1 do 10, kde deset značí nejvíce pravicový postoj, by tehdejší stav odpovídal šestce. V poslední době se celé spektrum posunulo směrem doleva. Do značné míry tento jev podle Nováka souvisí s výběrem strany a s tvorbou "nové pravice a nové levice" ve světě.
Ve druhé části příspěvku je zpracováno rozdělení politických hnutí a stran po pádu komunismu.
1) Jako první figurovala bývalá hegemonní strana - KSČM, která od roku 1989 vždy dostávala hlasy v rozmezí 10 - 20 %. Zároveň měla a má až 100 000 platících členů. Je tedy jednoznačně nejmasovější stranou v ČR.
2) Po roce 1989 se objevily bývalé historické strany s tradicí už v první republice. Ty zaznamenaly po roce 1989 příliv nových členů. Patřili sem Socialisté - ČSS (LSNS) a Lidovci - ČSL, KDU-ČSL. Socialisté kandidovali pouze do voleb v roce 1992, v koalici se třemi stranami a vystupovali jako "hnutí". KDU má druhou největší členskou základnu a pyšní se poměrně stabilním voličstvem, a to i z geografického hlediska - Jižní Morava. V průběhu devadesátých let si KDU-ČSL vytvořila největší koaliční potenciál.
3) ČSSD - figurovala jako obnovená historická strana. Po roce 1948 byla absorbována či sloučena s KSČ. V roce 1990 byl obnovena, v čele stál exulant s USA Jiří Horák. V prvních volbách zcela propadla, neprošla 5 % procentní klauzulí a neměla ani jeden mandát. Řada budoucích členů ale působila v OF či v rámci reformně komunistického klubu Obroda. Ti se po rozpuštění tohoto subjektu začlenili do ČSSD a Liberálního klubu. Z Liberálního klubu politicky pocházeli pozdější poltičtí lídři Pavel Rychetský a Miloš Zeman. Po rozdělení OF v únoru 1991 přešlo šest poslanců v čele se známým Valtrem Komárkem do ČSSD. Stejně učinila i část komunistů včetně předsedy J. Svobody. Sociální demokracie má oproti jiným sociálním stranám v Evropě poměrně málo členů. Novák dokonce uvádí, že to je až na pováženou. ČSSD tedy není pouze stranou vzniklou z exulantů, disidentů, či členů, kteří stranu opustili v roce 1948 či 1968, ale konstituovala se i z levicové části OF a liberálních komunistů.
4) Stran, vzniklých z malých neformálních či disidentských skupin a hnutí působících i před rokem 1989, se ustavila celá řada. Byly to Občanská demokratická aliance (ODA) a Křesťansko demokratická strana (KDS) vzniklé z Hnutí za občanské svobody (disidentská skupina) a Liberálně demokratická strana (LDS) z disidentské skupiny Demokratická iniciativa. ODA a LDS figurovaly při prvních volbách na kandidátce OF, po volbách se LDS rozdělila na dvě skupiny, většina členů přešla do ODA. ODA se prezentovala jako vyznavačka konservatismu (ekonomika) a von Hayekova liberalismu (politika). Hned po prvních volbách upadla tato strana do krize, pomohlo ji rozdělení ČSFR a tak i v dalších volbách obhájila několika míst v PS. Její provázanost s ODS se projevila v roce 1997, kdy se kvůli skandálům s financováním zcela paralyzovala a ve volbách 1998 už nekandidovala. KDS kandidovala v roce 1990 v rámci křesťansko demokratické federální koalice, v roce 1992 už společně s ODS. S Klausovou stranou se pak v roce 1996 zcela sloučili.
5) Zvláštní kategorii tvořilo široké demokratické hnutí Občanské fórum (OF). OF vzniklo hned v listopadu 1989 a jasně zvítězilo v prvních volbách v roce 1990. Pak nastalo do jisté míry logické štěpení a diferenciace. Tento proces začal už vznikem různých parlamentních klubů - jako byl například Liberální klub Jiřího Dienstbiera nebo Meziparlamentní křesťansko demokratická pravice Daniela Kroupy. Vše skončilo rozpadem OF v únoru 1991. OF se rozdělilo na ODS vedenou Klausem, OH vedené Dienstbierem a další menší subjekty. ODS se uchytila už ve volbách 1992, ale liberálové sdružení v OH u voleb 1992 propadli.
6) Do poslední kategorie patřily nově vzniklé strany. SPR- RSČ, Republikáni, extrémně pravicová nacionalistická strana sdružená kolem Miroslava Sládka. Do PS se Sládkovci dostali pouze v letech 1992 a 1996. Mezi další strany patří i Unie Svobody (US) vzniklá po vnitřní krizi ODS v roce 1997. Několik poslanců a ministrů tehdy ODS opustilo. V letech 1998 - 2002, po odmítnutí návrhu ČSSD a díky opoziční smlouvě, se US ocitla v opozici. Tento dokument mezi ODS a ČSSD tvrdě US kritizovala. Před volbami 2002 utvořila US spolu s KDU-ČSL a Demokratickou Unii (DEU) tzv. "Čtyřkoalici|". K 1.1. 2002 se DEU sloučila s US a dále vystupovali pod názvem US-DEU. Po volbách v roce 2002 se US-DEU stala součástí vládní koalice.
7) Ostatní subjekty a strany hrály zatím marginální roli.
Otázky do diskuse:
Má být KSČM zakázána?
Má US ještě šanci uspět ve volbách 2006?
Dostanou se ostatní strany do PS? (Zelení, Evropští demokraté) Co by pro to měly udělat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama