Miroslav Novák: „Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie“

12. prosince 2005 v 12:55 | Petr Mach
Jak již název napovídá, týká se tento článek od Miroslava Nováka, zveřejněný v Sociologickém časopisu v roce 2001, Aristotelovi práce, kterou autor chápe jako politicko-sociologický základ pro dnešní politická zřízení. Vychází z Aristotelovy klasifikace šesti variant politického zřízení tak, jak je Aristoteles popisuje ve své Politice. Jsou jimi království, aristokracie a politeia (jakožto republika) a jejich horší tři varianty, tedy tyranie, oligarchie a demokracie.

Aristoteles ke každé z těchto svých kategorií přistupuje dvěma způsoby. Prvním z nich je podle M. Nováka tzv. normativně - ontologický přístup, kterým se má u Aristotela na mysli hodnocení toho, kolik je v daném zřízení vládnoucích a zda vládnou ve prospěch společný, či ve prospěch svůj. To znamená, že normativně-ontologický přístup porovnává zřízení podle toho, jaký je v nich rozdíl, popřípadě poměr mezi ctnostmi a neřestmi. A tak ctnost je příklad nejvíce charakteristická pro aristokracii, protože v ní se u vládnoucí vrstvy předpokládá urozenost.
Druhým přístupem je přístup empiricko-analytický, který nehodnotí počet vládnoucích, ale to, zda vládnou chudí, či bohatí, a kolik ve společnosti chudých a bohatých je. Tedy jde zde o otázky ekonomicko-sociální rovnosti. A takto lze porovnat například demokracii a oligarchii, protože v demokracii, drží vládu v rukou chudí a v oligarchii je tomu naopak. Z toho vyplývá jistý vztah mezi zřízením a sociální strukturou obyvatel. Přičemž demokracie a oligarchie jsou nejrozšířenější (empirické hledisko) a nejčistší (analytické hledisko) příklady formy vlády, v níž se uplatňuje princip vztahu mezi chudými a bohatými.
Přesto nelze říci, že existují jen čisté demokracie nebo oligarchie. M. Novák říká, že existují spíše jejich extrémnější, či umírněnější formy, a tedy směsice demokracie s oligarchií. A u Aristotelových šesti typů zřízení pak nachází rozdíly v tom, zda v nich převládají spíše prvky z demokracie, či z oligarchie. A tak například v aristokracii převládají prvky z oligarchie a v politei je víc z demokracie. Nebo například tyranie je složena z extrémní oligarchie a extrémní demokracie. Známkou dobré směsi těchto dvou zřízení, je pak to, že je lze nazvat jak oligarchií tak demokracií. Taková ústava by se tedy udržovala sama tím, že by si nikdo z obce nepřál žádnou jinou. Vyhovovala by jak chudým, tak bohatým, byly by v ní jak demokratické, tak oligarchické prvky, ale zároveň žádné z nich. A to platí i pro současné demokracie, ústava musí vyhovovat co nejvíce obyvatelům, a těch musí být většina. To znamená, že v každé obci jde o kvalitu a kvantitu, neboli mravní hodnoty a početní převahu.
Kromě popisu různých kombinací (6 zřízení) namíchaných z oligarchie a demokracie Aristoteles také popisuje tři různé postupy, jakými lze k těmto kombinacím dojít. Prvním z těchto způsobů míchání spočívá v tom, že se přijme část ze zákona platného jak v oligarchii, tak ze stejného zákona v demokracii, a najde se společná střední situace, charakteristická pro politeu.
Druhým způsobem je, že se nepřevezme nařízení ani z jednoho zřízení, ale najde se naopak kompromis.
A třetím způsobem je převzetí některých nařízení z demokracie a některých z oligarchie.
Avšak mnohem podstatnější než cesta, kterou dojít ke konkrétnímu zřízení, je samotné zřízení. Tím nejlepším je podle Aristotela politeia, jakožto ústavní vláda a ústavní demokracie. Je zvláštní, že co pro Aristotela byla politeia, to je dnes pro nás zastupitelská demokracie. Aristoteles totiž demokracií nazývá něco, čím je dnes diktatura proletariátu, či tyranie většiny.
Na politee si Aristoteles cení především toho, že obsahuje více demokratických prvků, než oligarchických, protože oligarchii považuje za horší a méně stabilní. Dále také pozitivně hodnotí, že se tu obě zřízení mísí v umírněné podobě (ne v extrémní).
Podle M. Nováka Aristoteles přímo neříká, že by politeia byla ideální formou vlády, ale spíš ji bere jako optimální a legitimní zřízení. Proto také Aristoteles vedle politei zmiňuje i ostatní "dobrá" zřízení a svoji klasifikaci chápe jako praktické instrukce pro tzv. zákonodárce, protože se domnívá, že se stávající forma vlády se dá stále vylepšovat. Zcela ideální vládu totiž nelze vytvořit, protože by musela být nastolena bez jakýchkoliv překážek a za mimořádně příznivých okolností (muselo by se začínat tzv. "na zelené louce"). Proto Aristoteles hledá nejlepší formu vlády za daných poměrů, a tak je v různých poměrech nejlepší jen jedna forma vlády (pro každé jiná). Stejně tak se dnes vyskytují v různých demokratických režimech odlišnosti ve zřízení.
Přesto však M. Novák u Aristotela vidí snahu o nalezení takové formy vlády, která je nejlepší pro většinu obcí. Cestou k takovému zřízení je Aristotelova etika. V té říká, že ctnost je středem, to znamená, že střed mezi krajnostmi (špatnostmi) je to nejlepší. A tak by vrstva lidí, kteří zachovávají střed mezi bohatstvím a chudobou, mocichtivostí a nezájmem o správu obce a mezi dalšími krajnostmi měla být tou vrstvou rozhodující pro řízení většiny obcí.
Argumenty: 1)Bohatí - jsou panovití, neumějí poslouchat
Chudí - umějí jen otrocky poslouchat, neumějí vládnout
→ vzniká obec pánů a otroků, ne lidí svobodných, jedni závidí, druzí pohrdají
2) V obci s dominantní střední třídou nedochází k rozbrojům, lidé si nemají co
závidět a neukládají si o život. Proto se také mohou cítit mnohem bezpečněji.
Politické společenství založené na středních třídách tak zkrátka Aristoteles hodnotí jako nejvhodnější. Považuje tak za důležité, aby střední třídy hrály ve společenstvích tu nejdůležitější roli a byly početnější než ostatní dvě a zajistili tak udržení optimálního zřízení. Z toho vyplývá, že politeia nespočívá na rovnováze mezi bohatými a chudými, ale na nadvládě střední třídy. A tak je politeia zároveň složena z oligarchických a demokratických prvků, ale také kompromisem mezi těmito zřízeními. Pokud by totiž existovaly jen dva extrémy proti sobě a nastala převaha jednoho z nich, nebylo by řešením posílení toho druhého (to by nic nevyřešilo), ale posílení středu, protože jedině toto opatření přinese stabilitu. A proto Aristoteles uznává právě umírněnou oligarchii a umírněnou demokracii, které se obě nejvíce středu přibližují, středu, který vyhovuje společným zájmům, je projevem vzájemné důvěry (ve sportu také protivníci důvěřují rozhodčímu, který je středem).
Samozřejmě, že tento Aristotelův důraz na roli střední třídy našel i svoje kritiky. Jedním z nich je například americký sociolog Martin Lipsek, který ve své kritice čerpá z historie. Tvrdí, že v nacistickém Německu se extrémní ideologie (fašismu) chopili především právě střední třídy a stali se destabilizujícími.
Naopak jiný sociolog, Charles Mills, středním třídám vytýká přílišnou pasivitu a nekritické postoje, které nachází ale až u současných středních tříd. Vytýká jim především to, že neprojevují téměř žádné politické aktivity.
Těmto kritikám však M. Novák jakoby oponuje tím, že u Aristotela nalézá rozlišení mezi dobrým, ctnostným občanem a dobrým, ctnostným člověkem. Občanská ctnost se vztahuje ke zřízení obce, tedy nese jakousi politickou odpovědnost a oddanost. Dobrý občan musí umět poslouchat a zároveň umět a moci vládnout. Tomu odpovídá tvrzení, že kdo se nenaučí poslouchat, nemůže dobře vládnout.
Ti, kdo se nejprve podřizují autoritě a jsou pak i schopni vládnout, jsou nazváni svobodnými občany. A jako takoví mohou vládnout dobře, aniž by byli filosofy, či odborníky. Protože Aristoteles tvrdí, že velké množství svobodných lidí má víc pozitivních kvalit, než ti, kteří jsou nejlepší a jichž je málo. Kvality takových svobodných totiž spočívá v různorodých kvalitách každého jednoho z nich.
Toto množství různorodých svobodných lidí pak může vybírat (volit) úředníky, kterými jsou lidé s jistou zárukou kvalifikace. To znamená, že celé společenství pak bude složeno jednak z neodborné většiny, která vybírá odbornou menšinu, a společně pak tvoří jednotu buď lepší, anebo alespoň ne horší, než by byla jen samotná nekvalifikovaná většina, či jen samotná kvalifikovaná menšina. Výsledek této spolupráce pak bude moci stejně dobře posoudit jak odborník v úřadu, tak neodborná většina, která mu úřad svěřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama