Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie

5. prosince 2005 v 12:54 | Martin Churavý
Pokud bychom chtěli definovat určitý společný prostor v rámci politické vědy, do kterého se mimo jiné oba tito nepřehlédnutelní rakouští političtí myslitelé 20. století svými mimořádně nosnými studiemi a jiskrnými a někdy až provokativními teoretickými analýzami nesmazatelně zapsali, měli bychom se nejspíše zaměřit na jejich unikátní představy a v pravdě originální schémata neklasických forem demokracie.

Jimi navržené modely se shodují v první řadě v principielním odmítnutí klasických, tradičně předkládaných a zažitých představ o podobě a fungování tzv. vlád lidu, o nichž jednomyslně usuzují, že neodpovídají skutečnosti a jsou svou podstatou nereálné, iluzorní, neudržitelné a v krajním případě i potenciálně nebezpečné… Každý po svém se tudíž logicky snažil redefinovat onu nedostatečnou teorii a nastínit alespoň základní obrysy své nové hypotézy, která by věrněji odrážela společenskou realitu a která by navíc citelně přispěla do diskuse vedoucí k praktickým opatřením v zájmu snahy o zachování demokracie do budoucnosti. Tyto dvě výjimečné koncepce, které jsou brilantním důkazem vysokého intelektu jejich autorů, se v mnohých ohledech shodují a doplňují, ale současně se v jiných otázkách pochopitelně zásadně liší. Také v přímé konfrontaci s mnoha empirickými studiemi a výzkumy se jejich výsledky jeví různě a poněkud nejednoznačně. Svými bystrými názory však bezesporu velmi významně ovlivnili celou řadu odborníků nejen na tuto problematiku.
Slavný rakouský ekonom Joseph Alois Schumpeter ve svém proslulém, inspirativním spisu Kapitalismus, socialismus a demokracie osvětluje svoji vizi demokracie jakožto účinné politické metody, skrze kterou je možné realizovat politická předsevzetí a která všem občanům garantuje základní práva a svobody. Dále se zaobírá palčivou otázkou: kdo je vlastně oním "lidem", jenž v tomto uspořádání vládne a dospívá následně k odpovědi, že vzhledem k faktu, že každá společnost dle svých vlastních norem a priori selektuje určitý segment společnosti a nepovoluje mu účastnit se na spolurozhodování o budoucím chodu země skrze svobodné volby, je tedy nezbytné ponechat zodpovězení této otázky na každé společnosti a nevěnovat jí další pozornost. Klasické pojetí demokracie shrnuje do teze: "Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání pro činění politických rozhodnutí, které uskutečňuje obecné blaho tím, že umožňuje lidu rozhodovat prostřednictvím volby jednotlivců, kteří se scházejí ve shromáždění, aby konali vůli lidu"(Novák, 2003). Tento ustálený pohled pak podrobuje ostré a zdrcující kritice zejména ve třech vzájemně souvisejících aspektech. Jednak kategoricky odmítá už pouhou existenci obecného blaha s odůvodněním, že každé individuum (či skupina lidí) pokládá za blaho naprosto odlišné věci. Z čehož jasně vyplívá i neexistence čehokoliv na způsob obecné vůle, jejímž předmětem by obecné blaho mělo být. Dále se negativně vyjadřuje ke schopnosti občanů na základě racionální úvahy dospět k ideji obecného blaha a ke schopnosti dojít konsensu v otázce prostředků jimiž by mělo býti onoho blaha dosaženo i v tak nepravděpodobném případě, že by lid byl vskutku s to k tomuto vůbec dospět. Jím nastíněná představa o sofistikovanějším a celkově životaschopnějším zřízení má své rozpoznatelné kořeny v pohledu ekonoma na politický systém. Představuje elitářskou koncepci, jejíž uspořádání vychází z převrácené logiky kroků klasické teorie demokracie. Průměrného voliče totiž nepovažuje za dostatečně intelektuálně vybaveného a kompetentního, aby byl schopen plně posoudit a racionálně zvážit možnosti a důsledky uvedení respektive neuvedení propagovaných politických programů v život na základě výsledků voleb. Navrhuje tedy, aby si lid vyvolil své reprezentanty, kteří poté budou vykonávat úkony, jež budou oni považovat za nutné provést bez toho, aby do jejich působení nějakým výraznějším způsobem zasahovala "nechápající masa", jejímž úkolem je pouze na konci volebního období v závislosti na úrovni své osobní saturace projevit svou libost prostřednictvím voleb týchž subjektů jako minule či vyjádřením podpory subjektům konkurenčním v případě pocitu nelibosti a nespokojenosti. Tím by měla být existence demokratického režimu do budoucna důsledně zajištěna a zvýrazněna jeho odlišnost od režimů ryze antidemokratických. Tato teorie se nejednou stala terčem ostré kritiky a vyvolávala řadu polemik a pří.
Taktéž neklasickou teorii demokracie načrtl i rakouský metodolog Karl Raimund Popper v díle nazvaném Otevřená společnost a její nepřátelé. Jeho myšlenková konstrukce se však v některých podstatných bodech odlišuje. Jeho primárním cílem je vyvarovat se nastolení jakékoli formy tyranie, v kterou by se mohla stávající demokracie zvrhnout. Svoji ideu demokracie opírá o myšlenku, že lid by v politickém systému měl sloužit spíše jako jakýsi "soudní tribunál", kterému bude daná vláda vždy na samém konci svého volebního období vydávat účty a na kterém bude záviset, zda povolí vládě setrvání v úřadu ještě alespoň jedno volební období či jestli jí bude definitivně odebrána moc a bude sesazena a vystřídána. Tato kompetence je podle jeho názoru dokonce mnohem významnější než právo volit si svobodně své reprezentanty, neboť ti se mohou v průběhu své vlády dopouštět i zločinů a je pak na lidu, aby dokázal jejich běsnění účinně zarazit. Popper navíc evidentně přisuzuje lidu schopnost objektivního a racionálního úsudku ohledně nad ním vykonávané politiky. Lid nesoudí pouze politiky, nýbrž i jejich reálné skutky, které během svého vládnutí vykonali. A protože politikové si jsou až příliš dobře vědomi neodvratně se blížícího lidového soudu, snaží se ze všech sil svými rozhodnutími konvenovat zájmům svých potenciálních voličů. Tím se utváří zpětná vazba mezi vstupy a výstupy do celého politického systému, neboť politická reprezentace musí při každém významnějším rozhodnutí bedlivě dbát na udržení své politické podpory, kterou si úspěšně udrží jen za podmínky, že bude svědomitě plnit všechny naléhavé požadavky občanů. Díky tomuto neustálému napětí je do určité míry zdravě vyživován i duch demokracie. Nejmodernější empirické analýzy dávají také za pravdu spíše Popperově teorii.
Další logicky následující otázka, která bezprostředně po formulování této smělé hypotézy vyvstává je který konkrétní politický systém by pro ni byl co možná nejvíce životadárným v praxi. Ve světle současné politické vědy se ukazuje, že daným podmínkám nejlépe odpovídá politický systém charakterizovaný spíše parlamentarismem o jedné komoře se zavedeným většinovým (popřípadě náležitě korigovaným proporčním) volebním systémem, ve kterém se ujal slabě polarizovaný stranický bipartismus respektive disciplinovaný bipolarismus, což automaticky vede k sestavování jednobarevných vlád, které nesou plnou zodpovědnost za všechny své počiny. Důležité však je též obezřetně přihlížet k určitým lokálním danostem a specifickým (zejména historickým) zkušenostem a odlišnostem toho kterého reálného politického systému a nesnažit se je za každou cenu znevažovat a vyvracet.
Bibliografie: Novák, M.: "Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie", in Sociologický časopis, roč. 39, č.1/2003, str. 11-36.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama