Raymond Aron – Demokracie a totalitarismus 1. část

1. prosince 2005 v 11:35 | Jiří Holík
Raymond Aron (1905-1933) se narodil v pařížské židovské rodině. Mezi léty 1930-1933 studoval v Německu; během válečných let, které strávil ve Velké Británii, si utvořil pevný kritický vztah ke generálu de Gaullovi. V období 1939-55, které sám nazývá obdobím "pokušení politikou," se věnoval politické žurnalistice. Od 1955 profesorem na Sorbonně.

Kniha se skládá ze 4 částí o 19 kapitolách resp. 19 přednáškách
I. Pojmy a proměnné
1) Politika
Aron hovoří o dvojznačnosti termínu politika, dokazuje primát politiky nad ekonomikou a jeho lidský význam: politika jako společenský úsek je ten úsek, v němž jsou vybíráni lidé, kteří přikazují…Proto nám tento úsek společenského života odhaluje lidskou nebo nelidskou povahu celé pospolitosti.
2) Od filosofie k politické sociologii
Principem klasické klasifikace politických režimů byl počet těch, jimž náleží svrchovaná moc: tedy monarchie, oligarchie, demokracie. Montesquie tuto klasifikaci opouští a rozlišuje republiku, monarchii a despotismus. Každý režim je charakterizován společenským typem a zároveň přidává Montesquie druhé kritérium klasifikace - to, zda režim vládne ve shodě s pevnými a vyhlášenými zákony, nebo bez nich. Republika je možná jen v malých státech, státy středních rozměrů bývají monarchické a u příliš velkých států je despocie nevyhnutelná. Despotismus ovšem paradoxně vede k rovnosti - rovnosti ve strachu. Pokud připustíme navázání politického režimu na společenskou organizaci, vyloučíme abstraktní hledání nejlepšího režimu.
Aron si za cíl klade klasifikovat politické režimy industriálních společností.
3) Dimenze politického řádu
Jak už bylo řečeno, hledání abstraktního režimu je značně problematické. Cíle režimů totiž nejsou jednoznačné a nejsou ve shodě: jeden zajišťuje občanům největší prostor pro svobodu, ale nezajišťuje největší účinnost moci. Současně instituce musí být nevyhnutelně rozmanité. Nejlepší režim tedy můžeme hledat pouze v abstraktní rovině.
Všechny současné režimy prohlašují, že jsou založeny na suverenitě lidu, mění se procedury, jimiž se tato autorita převádí z lidu na reálné bytosti. Režimy odlišuje postup výběru vedoucích politických činitelů, tedy forma, jíž se přechází od fikce svrchovanosti k realitě moci.
Podle filosofů má politika dva cíle: 1) zajistit mír mezi lidmi: to zajišťuje stát za pomoci monopolu na legitimní použití násilí (Weber). 2) stanovit pravidla nebo zákony, zajistit jejich dodržování.
V politickém řádu na sebe narážejí politici (tedy volení amatéři) a úředníci (profesionálové, vybíraní podle přesných pravidel). Západní režimy jsou tedy režimy odborníků řízených amatéry. Úředník je kvalifikovaný, nemá však na rozdíl od politika žádné oprávnění rozhodnout. Pramenem legitimity politiků je způsob jejich výběru. Stejně jako musí být úředník neutrální, tak musí být i soud nezávislý. V nezávislosti justice vidí Aron jeden z nejdůležitějších znaků západních režimů.
4) Více stran a strana monopolní
Aron hledá teorii politických režimů své doby. Zatímco administrativní funkce je ve všech režimech podobné, v politickém systému se zrcadlí originální rysy každého zřízení. Kritériem jejich rozlišení se potom stává rozdíl mezi více stranami a stranou jedinou.
V západní režimy má více stran právo na legální existenci, soupeří mezi sebou podle pravidel soutěžení - ústavního zřízení. Legální opozice je možná, výkon moci svou podstatou dočasný. Nesnáz západních režimů možno vidět v tom, že příkazy jsou dávány všem ve jménu některých - vládnoucí zastupují většinu, někdy i menšinu voličů.
Naproti tomu režimy jedné strany stojí před problémem, jak zdůvodnit svůj monopol legitimní politické aktivity. Komunistická strana používá 2 způsoby zdůvodnění: 1) Výběr pomocí volem je nesprávný, je manipulován, autentickou volbu zajistí jen jedna strana. 2) Pro vytvoření nové společnosti je monopol politické činnosti nezbytný.
Režim jedné strany se stává státem stranickým. Jestliže místo státu stran existuje stát stranický, musí stát omezit politickou diskusi.
Hledáme-li u těchto dvou režimů Montesquieův pojem principu (pocit, který udržuje a oživuje režim), nalézáme u každého typu dva. U pluralistických zřízení je to kombinace 2 názorů: úcty k zákonnosti a smyslu pro kompromis, zatímco u monopolní strany vidíme 2 city: víru a strach. Pevnost režimů monopolní strany vyžaduje zároveň s vírou a nadšením věřících, aby si nevěřící uvědomovali, že jsou a musí být bezmocní.
5) Hlavní proměnná
Můžeme rozlišit tři typy monopolního režimu: 1) ideální typ, kdy ambicí strany je konečné splynutí společnosti a státu. 2) fašistické strany, jež drží monopol na politickou činnost, ale velký počet aktivit existuje i mimo oblast ideologie. 3) monopolní strana se sama považuje za provizorium s úkolem uskutečnit revoluční změny, cílem je obnova více stran.
Klasická filosofie rozlišovala režimy podle počtu nositelů svrchovanosti. Aron přijal antitezi jeden - více a aplikoval ji na strany. Objevil se fenomén reprezentace - teoretický nositel svrchovanosti prakticky nevládne, jedna nebo více stran určuje formu representace.
II. Režimy ústavně pluralitní
6) Analýza základních proměnných
Aron provádí analýzu 5 základních proměnných ústavně pluralitních režimů (ÚPR): 1. Ústava: Rozlišuje 2 hlavní typy ústav v čistém stavu: ústavu presidentského typu (USA: oddělení volby výkonné a legislativní moci; presidentova strana nemusí mít v parlamentě většinu; systém může fungovat jen při nedisciplinovaných stranách) a ústavu parlamentního typu (VB: vláda je representantem většiny v Dolní sněmovně, strany jsou disciplinované). K francouzskému systému více stran (4. republika) je poměrně kritický: Britský systém zajišťuje výkonné moci velkou stabilitu, náš velkou nestabilitu. 2. proměnnou jsou strany, tedy seskupení, která se chtějí ve jménu jisté koncepce podílet na výkonu vlády. Od okamžiku, kdy strana nemá soupeře, mění svou povahu. Jako 3. proměnnou vidí způsob fungování režimu složený ze 3 poschodí: volební zákon a volby, způsob práce parlamentu a vztahy mezi parlamentem a vládou. 4. proměnnou jsou "nátlakové skupiny," které se snaží ovlivňovat, ale nechtějí vládnout. Jsou ve shodě s podstatou ÚPR: proč by nesměli vyjádřit své názory, když režim akceptuje zpochybňování režimu samého. Poslední proměnou jsou menšiny politického personálu - političtí vůdci.
Společenská struktura se projevuje v systému stran, ale sociální třídy nejsou politickými aktéry: Strana nemůže být nikdy zaměňována se společenskou třídou.
7) Oligarchická povaha ústavně pluralitních režimů
Aron klade otázky: Jsou demokracie oligarchiemi? Musí demokracie skončit jako demagogie? Podle machiavelistické teorie je každý politický režim oligarchický: všechny společnosti ovládány malým počtem lidí a režimy se různí povahou menšiny vykonávající moc. Zásadní je způsob výkonu moci oligarchie: Je vládnoucí menšina uzavřená či otevřená? Po demokratizaci režimů a rozšíření vzdělávacího systému ji už nemůžeme označit za uzavřenou. Jaké záruky jsou ovládaným poskytovány? V ÚPR jsou záruky na rozdíl od neústavních režimů maximalizovány. Kdo má skutečně moc? Podle marxistické kritiky jsou ÚPR buržoazně demokratickými režimy; strany a parlamenty kamuflují panství kapitalismu; moc má v rukou třída ekonomicky vládnoucích. V Anglii 18. a 1. pol. 19. století vládla parlamentní oligarchie - politická i ekonomická moc byla v rukou téže řídící třídy. Dnes je výkon politických a ekonomických funkcí fyzicky oddělen. Jaká je moc ekonomicky privilegované menšiny? V jaké míře určují ekonomicky vládnoucí menšiny celkovou politiku režimu? Přestože byly ekonomické menšiny považovány za všemocné, nemohly zabránit znárodnění a rozšíření sociálního zákonodárství ve VB a Francii. Není pravda, uzavírá Aron, že menšina, která řídí velká průmyslová seskupení, tvoří jednotnou skupinu, která má společnou představu o světě a jednu politickou vůli.
8) Hledání stability a efektivity
Nebezpečí u ÚPR neleží v jejich domnělé oligarchičnosti, ale v rozptýlení moci vládnoucích, ve změně v bezmocnost. Jak chtějí režimy zmírnit nestabilitu a neúčinnost? Stabilitu a efektivitu nezajišťuje ústavní pravidlo jako takové, ale shoda mezi ním a strukturou stran, jejich povahou, koncepcí politické hry. Aron se vrací k rozdílu amerického a britského režimu: jako klíčovou vidí disciplínu (v britském), resp. nedisciplínu (v americkém) stran. Je riskantní tvrdit, zda jsou ÚPR účinné. Aron nalézá 3 hrozby: 1. ochromení ústupky slabých vlád soukromým zájmům. Každý ÚPR naší epochy je ohrožen ochromením svých mocí tím více, čím je trvalejší. 2. je obětování pospolitosti jednotlivým občanům: Poskytnout maximum blahobytu občanům uvádí často v nebezpečí existenci, obranu pospolitosti samé. Tyto režimy jsou svou podstatou pokojné; rivalitu zájmů a stran akceptujeme proto, že chceme mír. V době války však režimy mění povahu a zastavují stranický boj. 3. Do jaké míry jsou tyto režimy schopné zajistit funkce nezbytné pro blaho pospolitosti? Zahraniční politika ÚPR bude vždy ohrožovány nečinností, protože každý režim tohoto druhu bude mít vždycky sklon nahrazovat skutečné odmítání odmítáním slovním a věřit, že svět není tím, čím je.
9) Narušování ústavně pluralitních režimů
Lze rozlišovat ÚPR narušené a zdravé? a) Můžeme rozlišit typy narušování podle hlavních příčin (příčiny v politických institucích, ve veřejném mínění, v sociální infrastruktuře). b) rozlišení oligarchie (menšina manipuluje většinou) a demagogie (žádná autorita není schopna bránit obecný zájem). c) jím upřednostňované rozlišení na "ještě ne" (režimy narušeny, protože ještě nezapustily dost hluboko kořeny, trpí přehnanou oligarchií) a "už ne" (narušeny časem, opotřebováním, trpí demagogií).
Potíže při upevňování režimů: 1. Nerespektování ústavních pravidel - každé narušení pravidla soutěžení narušuje samou podstatu režimu. 2. Manipulace ústavních praktik oligarchií - nebezpečí, že se ústavní metody zvrhnou v nástroj uchovávání anachronických privilegií. 3. Prudké spory mezi skupinami odsuzují režim k zániku. 4. Jak omezit lidové požadavky v prvních fázích ústavních režimů? Jak se vyhnout tomu, aby se režim nestal obětí nevyhnutelného zklamání? 5. Nedostatek administrativních sil. Dále je třeba, aby formule sloužící jako základ těchto režimů byla chována v úctě, aby instituce byly ve svém principu přijímány, aby duch nezbytný k fungování těchto institucí oduševňoval ne-li lidové masy, tedy alespoň vládnoucí menšiny.
Naproti tomu narušování režimů: 1. v rovině politických institucí může být režim přijímaný jako legitimní ohrožen vlastními slabostmi. 2. narušování principu: lidé nemají vlastnosti nezbytné k udržování režimu svobody: tyto nutné vlastnosti jsou například úcta k zákonům, vlastní názory občanů, smysl pro kompromis. Pokud hledání parlamentní většiny nahrazuje hledání řešení, duch kompromisu dosáhl bodu, kdy režim snad existuje, ale je ochromen.Proto musí ovládaní klást požadavky, ale přijmout rozhodnutí, na němž se usnese většina, vládnoucí musí brát v úvahu přání občanů, ale neustupovat před jakoukoli hlučnou menšinou.
"Nejkrásnějším" případem narušování je případ výmarské republiky, kterou ohrožovali jak pravicoví, tak levicoví revolucionáři, a kde ÚPR zároveň ztratil podporu lidových mas. Když se obě opozice spojily, znemožnily fungování režimu. Z této situace
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama