Raymond Aron – Demokracie a totalitarismus 2. část

1. prosince 2005 v 11:36 | Jiří Holík
existují 2 východiska: Buď strany přející režimu převezmou iniciativu vládnout s porušením ústavních pravidel, nebo přejde moc na jednu stranu režimu nepřátelských stran.

10) Je narušování ÚPR nevyhnutelné?
Aron vyšel z ekonomické teorie a dospěl k závěru, že ÚPR se rozrušuje sám od sebe, stává se zranitelnějším tím, jak trvá. Působí zde 2 fenomény: přílišný duch kompromisu nebo přílišný stranický duch. Naproti tomu všechny režimy sílí prostým faktem, že trvají. Lidé si na instituce zvykají, a protože žádná není dokonalá, stávající instituce má jednu obrovskou přednost, totiž že existuje.
S rozvojem masové civilizace vyvstává otázka, zda jsou jevy masové civilizace příznivé či nepříznivé pro ÚPR. Vliv tradičních aristokracií se zmenšuje, už netvoří jednu vládnoucí třídu s jedinou vůlí, ale mění se ve vládnoucí menšiny, elity. Podstatou společností je potom vzájemná rivalita těchto elit.
Definitivní stabilita ÚPR by byla zajištěna, pokud by neměly nepřátele, pokud by neexistovalo nebezpečí spojené s vládou, pokud by souhlas s režimem vycházel z nadšení - tak tomu ale není. Tyto režimy jsou přijímány, ale netleská se jim…Je třeba, aby byly přijímány se samozřejmostí.
11. Narušování francouzského režimu
Tuto kapitolu věnoval Aron analýze francouzského režim a jeho narušování. Příčiny vidí už ve francouzském systému stran: francouzských stran je mnoho, jsou nestejnorodé (protože ani Francie sama není stejnorodá), jsou nejednotné u životně důležitých otázek, a přetrvávají mezi nimi rozpory z minulosti. Příčiny také tkví ve francouzské mentalitě - Francouzi myslí v politických pojmech, stále znovu uvádějí režim v pochybnost. Nejvášnivější spory jsou ty, jejichž materiální důsledky jsou nejomezenější. Dochází k závěru, že stabilita exekutivy neznamená rovněž její účinnost. Soudobé francouzské zřízení vidí jako příklad narušeného zřízení.
3) Režim monopolní strany
12. Hedvábné vlákno a ostří meče
Hedvábné vlákno zákonnosti chrání ÚPR, pokud je přetrženo, přichází režim ostří meče. Existují 3 typy režimu ostří meče, pro které je společné násilné uchopení moci ozbrojenou skupinou v menšině: 1. zaměřen spíše proti pluralitě stran než proti ústavnosti; Příkladem je portugalský Salazarův režim. 2. nepřátelský pluralitě stran, přeje jedné revoluční straně, která by splývala se státem - fašistický režim; španělský, italský a německý režim odmítající demokratické a liberální ideje roku 1789, dovolávají se principu autority. 3. nepřátelský pluralitě stran, uznává jednu revoluční stranu s cílem sjednotit společnost v jedinou třídu - komunistický, který se snaží uskutečnit demokraticko-liberální ideje vyřazením soutěžení stran. Typ 1 je nedialektická negace ÚPR, zatímco typ 3 chce být negací dialektickou, to znamená způsobem, jak jej zároveň popřít i uchovat, tedy jak jej překonat.
Aron se bude zabývat hlavně komunistickým režimem. Komunistický režim nechce být chápán takový, jaký je, nýbrž takový, jaký bude…ÚPR ukazují pozorovateli svou realitu bez závoje, vydávají se za to, čím jsou.
13. Ústavní fikce a sovětská realita
Komunistický režim často nazýván ideokracií, je potřeba konfrontovat ideologii a realitu. Vzešel z revoluce, z násilí a snaží se stát ústavním. Sovětský režim vyhlásil 3 ústavy, které jsou formálně srovnatelné se západními. Ústava zde ovšem nehraje žádnou roli, moc patří komunistické straně. Ústavní texty jsou pouhou fikcí. Lidé mají právo hlasovat pro nebo nehlasovat vůbec a z krajně konkrétních důvodů dává 99 % nebo i více občanů přednost tomu hlasovat pro.
Proč ale sestavovat ústavy, které neodpovídají fungování moci? Snad ze snahy přesvědčit světové veřejné mínění, že se sovětský režim svým duchem blíží západním ústavním režimům.
Bolševická strana se považuje za držitelku moci jako představitelka proletariátu. Z politického hlediska pro ně platí poučka: Stát je nástroj nadvlády a vykořisťování, jehož využívá jedna třída na újmu třídy druhé. Stát bude v budoucnu nahrazen anarchií. Zatím však bolševická strana uskutečňuje, disponujíc neomezenou mocí, marxistickou ideu diktatury proletariátu. Je-li ovšem stát nástrojem ve službách jedné třídy proti jiné třídě, musí logicky s třídami vymizet. Proletariát nemůže být v marxistickém smyslu proletariátem počínajíc okamžikem, kdy se dostane k moci. Neexistuje-li soukromé vlastnictví, nemohou už existovat třídy. Proletariát už neexistuje, protože už není vykořisťován a protože už neexistují nepřátelské třídy; proč je třeba diktatury? ptá se Aron.
Stalin přichází s teorií o zostřeném třídním boji - ale boji proti komu? Bývalé třídy zanikly se zánikem soukromého vlastnictví a nové třídy se ve společnostech s kolektivním vlastnictvím nemohly vytvořit. Tyto formule jsou pouze pokoutní poučky k ospravedlnění praxe.
To, co bolševici udělali dobrého nebo špatného, liší se dalekosáhle od představy, kterou předem měli o tom, co musí nebo chtějí udělat. Nesmířili plně učení (do aspirace i cílů demokratické) s praxí státu jediné strany; dokud však bude ústava, existuje naděje na vývoj v tomto smyslu.
Dějiny bolševické strany rozdělil Aron do 5 fází: 1. před převzetím moci, 2. stabilizace režimu a strany, 3. období Stalinova vítězství, 4. období Stalinovy absolutní moci, 5. po Stalinově smrti - jeden člověk už nedrží veškerou moc. Strana se navrátila k tzv. linii krve, kterou zakázal Lenin překračovat - protivníci odstraňováni politicky.
14. Ideologie a teror
Ve vztahu mezi ÚPR a režimem jedné strany můžeme nalézt nedorozumění: Sověti považují ÚPR za oligarchii monopolistů, hledají totiž na Západě to, co existuje u nich. Stoupenci ÚPR věří, že se za oligarchií strany rozvíjí svobodná hra sil, tedy to, co znají.
V sovětském režimu je každá organizovaná skupina nezbytně vázána na stát, je podřízena jeho ideologii, je takříkajíc výrazem státu a strany. Ideologie funguje jako nástroj strany, podle potřeby se zužuje nebo rozšiřuje; stává se pouhou otázkou oportunity.
Jedním z nejnápadnějších prostředků tohoto režimu je teror. Po formální stránce lze rozlišit 3 druhy teroru: 1. legální, jenž postihuje zločiny, které v ÚPR za zločiny považovány nejsou; 2. administrativní tribunály, které rozhodují v několika dnech bez odvolání a bez obhajoby. 3. deportace celých skupin obyvatelstva. Po konkrétní (materiální) materiální stránce potom 3 typy teroru: 1. normální, tedy teror uplatňovaný stranou proti protivníkům - forma občanské války. Neexistuje revoluce, která by neobsahovala analogické jevy. 2. teror rozpoutaný na počátku kolektivizace zemědělství je rozumově vysvětlitelný. 3. typ se obrátil proti komunistické straně samé - tento typ je nejnenormálnější, místo aby zeslaboval se stabilizací režimu, zostřil se v době druhé sovětské revoluce - kolektivizace zemědělství. Ten, kdo inscenoval všechny tyto procesy, nemohl nevědět, že dal sám příkaz vytvořit neskutečný svět. A přece státní moc a policie dokázaly, že se celý svět ptal po skutečnosti této neskutečnosti.
15. Totalitarismus
Aron přichází s fenoménem totalitarismu a u něj vidí 5 základních prvků: 1. patří k režimu monopolu jedné strany. 2. monopolní strana je vedena ideologií, která se stává oficiální státní pravdou. 3. strana má dvojí monopol k šíření oficiální pravdy: monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. 4. většina ekonomických a profesních aktivit je podřízena státu. 5. všechno je podřízeno ideologii.
Do jaké míry je sovětský totalitarismus srovnatelný s nacionálním socialismem? Existují podobné i rozdílné jevy. Oba režimy ve jménu protikladných idejí utíkají k srovnatelným praktikám. Sovětský režim si dal za cíl vytvořit nejhumánnější režim, jaký dějiny poznaly a nezaváhal před žádným prostředkem. Není možné pochopit velkou čistku, ale možnost takovýchto jevů. Vyhlazení šesti milionů Židů Hitlerovým režimem bylo stejně iracionální vzhledem k cílům války jako velká čistka vzhledem k cílům sovětského režimu. Cílem, který si stanoví sovětský teror, je vytvořit společnost úplně odpovídající jistému ideálu, zatímco v případě hitlerovském je cílem prostě a jednoduše vyhlazení. Aron trvá na tom, že mezi těmito dvěma jevy je zásadní rozdíl, ať už jsou podobnosti jakékoli. Rozdíl je podstatný vzhledem k ideji, která inspiruje jeden i druhý čin; v prvním případě je vyústěním pracovní tábor, ve druhém plynová komora.
16. Teorie sovětského režimu
Aron nalézá celkem 5 teorií vysvětlujících sovětský režim: 1. marxistická teorie - výklad, který si dává sovětský režim sám, ale který podle Arona obsahuje četné slabiny: neobsahuje teorii politického režimu, tak jak v SSSR existuje: Říkat, že moc vykonává proletariát, je věta zjevně postrádající smysl. Další slabinou je, že neobsahuje marxistický výklad totalitních jevů. 2. teorií je výklad sociálních demokratů, který říká, že sociální revoluce je nemožná bez kapitalismu a zároveň, že socialismus bez demokracie není socialismu: Nejde potom o diktaturu proletariátu, ale diktaturu nad proletariátem. 3. Trockého teorie tvrdí, že revoluce může být proletářská před dozráním kapitalismu, a současně kritizuje byrokratickou degeneraci. 4. nepravověrný marxistický výklad amerického sociologa Karla Wittfogela rozlišující 4 výrobní způsoby: antický, feudální, kapitalistický a asijský. Wittfogel vidí v socialismu nebezpečí, že by mohl dovést lidstvo k asijskému výrobnímu způsobu, při němž stát takřka pohlcuje společnost. 5. neomarxistická teorie vysvětluje tyranský charakter sovětského režimu nutností industrializace a vlivem ruského kulturního prostředí. Tato teorie pracuje se zjednodušující představou, že samotný ekonomický rozvoj stačí sám k podpoření demokratického režimu.
Na závěr kapitoly Aron dodává, že moderní industriální společnost dala sovětskému režimu akční prostředky, jaké neměl žádný despotický režim minulosti - monopol přesvědčovacích prostředků.
17) Budoucnost sovětského zřízení
Jaké jsou perspektivy sovětského režimu? Proti sobě tady stojí optimistická a pesimistická verze marxismu: Optimistická věří, že až přejde fáze výstavby průmyslu, musí jevy jako ideologická ortodoxie, terorismus nebo politické procesy vymizet. Naproti tomu pesimistická počítající s koncepcí asijského výrobního způsobu říká, že patologické jevy jsou neoddělitelné od režimu byrokratického absolutismu.
Od roku 1953 došlo k jistým změnám. Objevovaly se změny v režimu, neexistovaly změny režimu samého. Hrozby a nátlak byly zmírněny, policejní aparát je na polovičním odpočinku, neexistují velké čistky, ale pokračuje jistý druh permanentní čistky, cirkulace elit. Vedoucí role strany zůstává nedotčena, podstata režimu zůstala zachována, poskytuje však více volnosti.
Aronovi se jeví jako platné schéma postupného vyčerpání revolučního nadšení: marxistická víra oslabuje tou měrou, jak experiment trvá. Lidé se stále hluboce klanějí před doktrínou, ta však už nediktuje jednání. Racionalizace politického a ekonomického zřízení je pravděpodobná, příchod režimů západního typu je však zcela jiná věc. Způsob života na obou stranách železné opony bude mít tendenci se sbližovat, ale neexistuje dokazatelná nutnost, dokonce ani pravděpodobnost, že rozvoj industriální společnosti povede k důsledkům, které si přejeme.
4) Závěr
18. Nedokonalost režimů
Ačkoli jsou oba druhy režimů rozdílné, bylo by nerozumné tvrdit, že jeden z režimů je dobrý a druhý špatný: oba jsou nedokonalé. Ale jejich nedokonalost není téže povahy. ÚPR obsahují faktické nedokonalosti, nedokonalost režimů monopolní strany (RMS) je podstatná. ÚPR jsou nedokonalé přemírou oligarchie, přílišnou demagogií, ve stranickém boji se zapomíná na smysl pro obecné blaho. Zásadní nedokonalost RMS tkví v tom, že předpokládáme-li homogenní společnost, monopol strany už není nezbytný. Je-li však nezbytné zakázat volné vyjadřování názorů, potom společnost nemůže být homogenní.
Oba režimy mají také rozdílný vztah k násilí: Historicky vzato nejsou západní režimy nepřátelské vůči jistému násilí za určitých okolností. Ale násilí se musí stabilizovat v ústavní pravidla. Násilí, které udržuje samo sebe, se současně samo odsuzuje.
19. Historická schémata
Ústavní režim je lepší než RMS, pokud člověk nedává přednost násilí před diskusí, válce před mírem. Historická schémata perspektiv různých druhů zřízení se zatím neprokázala jako platná. Ať už je to víra v to, že cílem lidského rozvoje musí být ten nebo onen režim; myšlenka, že každá fáze ekonomického vývoje je víceméně příznivá pro určitý druh režimu (přesto platí, že ústavní režim je zranitelný ve 2 momentech, v počátečním období industrializace a v kterémkoli období krize), nebo schéma cyklického vývoje od ÚPR přes anarchii a RMS zpět do ÚPR.
Aronovi se zdá bezcenné předvídat budoucnost. Režim, který zvítězí, bude možná ten, který bude v boji mezi státy nejsilnější. Není prokázáno, že režim, který nejvíce odpovídá poslání lidstva, je současně režimem, který má nejlepší zbraně pro válku, studenou nebo horkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Žbrbla Žbrbla | Web | 1. prosince 2005 v 15:36 | Reagovat

Zajímavé ale moc dlouhé, mám z toho hlavu, později si to budu muset přečíst ještě jednou.

2 sss sss | 22. května 2011 v 23:01 | Reagovat

[1]: tiez sa mi to zda dlhe,ale je to dobry vyklad diela...snad to len skratit na polovicu a dalo by sa :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama