Raymond Aron – Opium intelektuálů - 1. část

5. prosince 2005 v 12:57 | Tereza Hluchá
Raymond Aron:
- narozen v r.1905
- vystudoval elit.školu pro vzdělávání středoškol.profesorů /École normale supérieuere/
® 1938 - doktorát z filosofie ® srpen 1939 - jmenován mimořádným profesorem
na filosofické fakultě v Toulouse ® během 2.svět. války v emigraci ve V.Británii
(novinářská činnost - měsíčník La France libre) ® po návratu do Francie spolupráce
s listem Combat ® od r.1947 spolupráce s deníkem Figaro; výuka na Institutu
politických studií a na Národní škole pro administrativu (1945 - 55) ® 1955 - 68
vedoucím katedry sociologie na Sorbonně ® od r.1960 vedoucí studií na École
pratique des hautes études ® 1963 - zvolen členem Akademie morálních politických
věd ® 1970 - profesorem na College de France;

čestný člen Americké akademie umění a věd, několik čestných doktorátů
(např. Harvard University, the University of Oxford, the University of Jerusalem)
- zemřel 17.10.1983 v Paříži
- další díla: Demokracie a totalitarismus
Esej o svobodách
Úvod do filosofie dějin
Paměti - 50 let politické reflexe
Velký rozkol
Alžírská tragédie
Historie 20.století
Tyto přednášky se věnují především levici jako takové, marxismu, jeho pozdější interpretací bolševiky a cestě bolševismu k moci. Komentuje soudobé politické diskuse ve Francii - zvlášť fascinaci některých skupin sovětským režimem a marxismem.
Často se také vrací k nástupu nacismu a ještě častěji k problematice francouzské revoluce. Díky revoluci dosáhla Francie společenské rovnosti "papírově" jako první ze všech evropských zemí, ale zhroucení monarchie a zrušení politické úlohy privilegovaných vrstev ovlivnilo a destabilizovalo všechny francouzské režimy během následujících sta let.

I.část - Politické mýty

1. kapitola - Mýtus levice:
Svou knihu začíná definicí levice. Uvádí poměrně známou skutečnost, že rozdělení politic.spektra na pravici a levici pochází z období Velké francouzské revoluce. Za levici byli tehdy označováni opoziční poslanci revolučního Národního shromáždění, kteří shodou okolností seděli na zasedáních vlevo od předsedy. V několika příštích desetiletích byly za levicové strany označovány politické strany opoziční, které svůj program zakládaly na pojmech jako je budoucnost, rozum a schopnosti přetvořit společnost na zákl.vědeckého pokroku. Naopak za pravici je považována vládní strana - strana řádu, tradic a rodinných hodnot. Dala by se označit jako konzervativní strana, ale tento termín vznikl až později. Do r.1848 (III. republika) byla ve Francii levice v opozici, ale poté byl nastolen konstituční i lidový režim zároveň a levicová strana se stala vládní stranou. Počínaje tímto okamžikem přestává být paralela levice - opozice platná.
Na dnešní politické scéně se levice mnohdy těžko určuje - viz. diktatura nacionálního socialismu v Německu (jejich program obsahoval jak ideu pozemkové reformy a částečného zestátnění průmyslu, tak i "varování před neblahými důsledky socializace" a otevřený odpor ke komunismu a soc.demokracii), kombinace autoritář.prostředků a sociálně - levicových cílů některých režimů v J.Americe.
Poukazuje na zvýšenou přitažlivost totalitních stran v době nepoměru mezi schopnostmi zastupitelských režimů a potřebami masové industriální společnosti - i nadále existují tendence obětovat politické svobody ve prospěch akční síly režimu.
Hnací silou levice jsou 3 ideje - protikladné a často se vzájemně rozchází:
· idea svobody - poskytuje pocit bezpečí proti zvůli moci
· idea organizace - samovolně vzniklý tradiční řád nebo anarchie má být
nahrazen racionalistickým řádem
· idea rovnosti - proti privilegiím daným původem nebo majetkem
Rozlišuje 2 druhy dnešní levice:
a) liberální levice - proti socialismu (hrozba mohutného státního aparátu a návrat
k násilí a zvůli - byrokratické, anonymní), proti nacionálnímu socialismu staví
ideál internacionalismu
b) rovnostářská levice - pravděpodobně odsouzena být neustálou opozicí vůči
bohatým a mocným
2. kapitola - Mýtus revoluce:
revoluce (sociologic.definice) = náhlé a násilné nahrazení jedné moci druhou
Oproti tomu státní převrat je méně než revoluce. Je to spíš něco ve stylu "Zmiz, teď tady budu já.". Příkladem by mohlo být převzetí státní moci skupinou ozbrojenců, přičemž toto převzetí moci nevede k nástupu jiné vládnoucí třídy a k jinému režimu. Někteří (hlavně Francouzi) odmítají používat pojem revoluce pro jakýkoliv převrat. Revoluce se podle nich musí hlásit k levicovým, humánním, liberálním a rovnostářským ideologiím.
Každá náhlá a násilná změna režimu urychluje pohyb majetku a elit - jeden zchudne a druhý zbohatne, ale oba stejně nespravedlivě.
Není možné se vyhnout tyranské fázi revoluce (podle okolností trvá různě dlouho). Pokud nedojde k tyranské fázi, jedná se o reformu, nikoliv o revoluci.
Rozdíl mezi reformou a revolucí spočívá v tom, že uskutečněná reforma něco mění, ale uskutečněná revoluce může zdánlivě změnit cokoliv, protože se neví, co přesně mění. Reforma je považována za dílo úředníků a vypadá nudně, zatímco revoluce se může jevit jako poetická a vzrušující a je považována za dílo lidu vzbouřeného proti vykořisťovatelům. Revoluce odstraňuje stereotypní zaběhlý řád a vyvolává dojem, že se lidem konečně otevírají všechny možnosti.
Převzetí moci násilím předpokládá konflikty, které nelze vyřešit jednáním a kompromisy Þ revoluce je neslučitelná s demokracií - jsou to dva vzájemně si odporující pojmy.
Revoluce brzdí ekonomiku: V 19.století si Francie dopřála luxus několika revolucí a její hospodářský růst byl výrazně pomalejší než ve Velké Británii a v USA. Politické uspořádání USA zůstává už 200 let neměnné a původně agrární země se stala největší průmyslovou mocností světa (bez přerušení právní kontinuity - se stejnou ústavou a politickým systémem).
3.kapitola- Mýtus proletariátu:
Podle teorie marxismu je proletariát kolektivním spasitelem. Chceme-li ovšem podle Arona definovat pojem třída, neexistuje žádná reálná sociální struktura, ke které bychom mohli pojem třída přiřadit. Jednu skupinu lidí v moderní společnosti označujeme jako proletáře. Z hlediska sociologie lze proletáře definovat jako lidi manuálně pracující v továrnách za mzdu. Problém definice dělnické třídy spočívá v určení, od jaké pozici ve společenském žebříčku přestává být kvalifikovaný pracující proletářem. Vy vyvstává otázka, zda je manuálně pracující člověk proletářem, když je placený státem a ne soukromým podnikatelem. Podle některých marxistů je posláním proletariátu změna dějin. Podle jiných je jeho posláním změna k lidskosti. Někteří (např. Toynbee) zase zastávají názor, že průmysloví dělníci jsou lidé, kteří se ve společnosti a dané kultuře cítí cize, bouří se proti zavedenému řádu a snadno se nechají strhnout různými vůdci a proroky. Proletáři jsou tedy nezakotvení universální lidé, které lze použít při téměř jakékoliv revoluci. Na druhou stranu ale nemůžeme tvrdit, že proletariát je už ze své podstaty samovolně revoluční. I Lenin si uvědomoval jak revoluční potenciál proletariátu, tak i nutnost vyburcovat a motivovat masy, které sice touží po lepším životě, ale mají strach ze zkázy. Proletariát je tedy převážně nespokojený, ale sám o sobě pasivní.
Podle Arona lze pozorovat dva druhy osvobození dělníků:
1) reálné osvobození - nikdy nebude dokonalé; skládá se z různých dílčích opatření, která zlepšují kvalitu života dělníků (např. lepší pracovní podmínky, lepší systém školství, … )
2) ideální osvobození - založené na ideologii (původ odcizení dělníků spočívá v soukromém vlastnictví), je nereálné
Kouzlo ideového osvobození dělníků tkví v tom, co křesťana na marxistické ideologii nevědomky přitahuje: ve skutečnosti, že proletáři a aktivisté stejně jako prvotní křesťané žijí v očekávání nového světa. V případě komunismu je to očekávání nastolení dokonalé beztřídní společnosti. Naopak reálného osvobození je všední tím, že se zabývá reálnými pokusy o řízení výroby pracujícími a celkový vzestup dělnické třídy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama