Raymond Aron – Opium intelektuálů - 2. část

5. prosince 2005 v 12:58 | Tereza Hluchá
kapitola- O politickém optimismu:

Levice, revoluce i proletariát jsou moderní pojmy a kopie velkých mýtů, které kdysi předurčovali politický optimismus. Teorie mýtu levice nutně vyžaduje neměnnou pravici, která bude vždy soupeřem levice a která zároveň nikdy nebude poražena ani změněna. Potom by totiž levice ztratila smyl. Jestliže věříme v předurčenost proletariátu k změně dějin, znamená to, že věříme ve vyvolenost neštěstím a bídou ke spáse všech. Protože zatímco pojem "lid" je universální a zahrnuje všechny, pojem "proletariát" zahrnuje jen část lidstva a myšlenka jeho předurčenosti ke změně dějin vytváří nutně novou elitu - elitu manuálně pracujících.

II.část - Zbožštění dějin

4. kapitola - Lidé církve a lidé víry:
Marxovi nelze upřít jistý přínos v sociologii a potažmo i v sociální psychologii. Ten spočívá podle mě především v jeho myšlence odcizení dělníka. Nebýt Marxe, žádný dnešní ekonom ani historik by nepřemýšlel tak, jak přemýšlí. V době, kdy Aron toto psal byl už marxismus překonán ve vědecké rovině, ale v rovině ideologické byl (a možná ještě částečně je) stále aktuální. Marxismus je podle Arona velmi lákavou ideologií, protože každá sociální nebo názorová skupina si v na marxismu najde něco, co se jí zalíbí.
V oddílu neomylnost strany poukazuje Aron na několik změn, které provedli bolševici v Marxově doktríně, aby odpovídala jejich potřebám:
a) Pozměnili Marxovu představu, že dějiny všech zemí procházejí stejnými etapami.
Teprve pak se mohli prohlásit za vůdčí sílu světového proletariátu.
b) Marx tvrdil, že k revoluci proletariátu dojde nejdříve v zemi s nejrozvinutějším kapitalismem.V té době by to byla asi Velká Británie nebo USA, ale rozhodně ne carské Rusko.
c) Bolševici prohlásili, že dějiny jejich Strany jsou posvátnými dějinami, které vedou k vykoupení lidstva.
d) Každý člověk včetně soudruha se může mýlit, ale Strana jako celek se nemůže a nesmí mýlit, protože hlásá a uskutečňuje dějinnou pravdu a úkol proletariátu - revoluční přechod ke spravedlivějšímu zřízení. Strana má tedy v každé situaci pravdu.
Někteří tvrdí, že Strana je nezbytným činitel urychlené industrializace a pozbude významu, až se zvýší živ.úroveň. Jiní se naopak domnívají, že socialismus je předurčen se rozšířit po celém světě. Západ tedy bude jednou nevyhnutelně dobyt a přesvědčen.
Politické procesy: Velké politické procesy v SSSR ve letech 1936 - 38 nebo pozdější procesy v satelitních státech lze přirovnat k procesům inkvizice, protože ukazováním na kacířství nebo v tomto případě na protistátní resp. protirežimní činnost ukazují jaká má být správná víra nebo názor. Nejprve uplatňovali bolševici techniku nuceného doznání jen na nebolševicky a příslušníky jiných politických stran. Pak ji začali používat i k likvidaci opozice nepohodlných lidí ve vlastní straně (viz. Zinovjěv, v ČSR Slánský). Navíc neustálým bojem s vnějším i vnitřním nepřítelem lze velmi úspěšně upoutat pozornost mas jinak než na vlastní problémy a neúspěchy.
Podle Arona lze rozlišit 2 typy komunistů: "lidé církve" (pravověrní komunisté) a "lidé víry" (komunisté - idealisté). Hlavní rozdíly mezi těmito typy:
1) Pravověrný komunista dodržuje disciplínu, přestože ví, že fakta jsou výmysl strany, ale nikdy to veřejně nepřizná. Idealista veřejně prohlašuje, že uvedená fakta ve skutečnosti neexistují.
2) Pravověrný komunista i přes znalost negativních důsledků režimu neb¨pochybuje o základech ideologie Strany (třídní boj, Strana jako ztělesnění proletariátu, …). Naopak idealista není stoprocentně přesvědčen o dějinné pravdě proletariátu. Pochybuje, protože posuzuje holá fakta, která vidí. Přesto není přesvědčen ani o tom, že Strana lže.
Bolševici používali tzv. "metodu řetězového ztotožnění": absolutní hodnota přisuzovaná konečnému cíly (sociálně spravedlivé beztřídní společnosti) se přenáší na Stranu. Oddělení se od Strany (činy nebo slovy - ne úmysly), je tedy nejhorším proviněním. Tato rafinovaná interpretace může mít mnoho variant, ale ve své podstatě je společná oběma typům komunistů.
O domnělé revoluční spravedlnosti: V revolučním období se může stát, že obvinění v soudních procesech nemají taková práva, jako v normálních dobách. V některých dobách jsou výjimečné soudy nezbytné, ale postupy výjimečných soudů nelze vydávat za spravedlivé, protože spravedlnost vlastně popírají. Tyto výjimečné soudy by neměly přetrvávat do doby konsolidovaného státu. Jestliže se konsolidovaný stát (už nerevoluční) zakládá na revoluční justici, nikdo si nemůže připadat bezpečně a situace vede k velkým čistkám a k milionům podezřelých, kteří se doznávají ze smyšleným zločinům. Neustálé čistky pak buď jen ze zájmu nebo z obavy o vlastní osobu odvádí pozornost od jiných problémů, které tudíž nemusejí být řešeny.

III.část - Odcizení intelektuálů

7.kapitola - Intelektuálové a jejich vlast:
S rozvojem ekonomiky a průmyslu došlo k významným sociálním změnám. Snížil se podíl pracujících v zemědělství, zvýšil se podíl pracujících v průmyslu a protože organizace, technika a administrativa jsou stále složitější, zvyšuje se i podíl lidí pracujících ve službách. Ti mají dovést pracovní pohyby dělníků k dokonalosti - tzn. mají za úkol organizaci práce a administrativu.
Čím je společnost bohatší, tím víc vzdělané jsou její další generace - tzn. zvyšuje se podíl intelektuálů.
2 možné definice pojmu inteligence:
1) osoby, které získaly kvalifikaci potřebnou pro výkon řídících funkcí na
universitách a vysokých školách (definice používaná hlavně v zemích Sovět.bloku;
hl.kritériem industriální společnosti je množství odborníků)
2) osoby, jejichž hlavním zaměstnáním je psát, učit, kázat, hrát na scéně nebo se
věnovat umění či literatuře (definice používaná v záp.zemích)
Pojem "inteligence" byl pravděpodobně požit poprvé v 19.století v Rusku, jako označení pro nepočetnou skupinu osob s univerzitním vzděláním a kulturou získanou v záp.Evropě, která se vymykala tradičnímu společenskému rámci. Většinou to bývali mladší synové šlechtických rodin, synové z vrstvy buržoazie nebo synové bohatých sedláků.
Postavení inteligence je vždy dáno jednak vztahem k církvi a jednak vztahem k vládnoucí třídě. V zemích, kde zvítězila reformace, došlo ke smíření mezi církví a intelektuály. Takže zatímco výroční sjezdy Labour Party začínají modlitbou, ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku mají strany hlásící se k osvícenství nebo k socialistickým myšlenkám často pocit, že proti církvi musí bojovat. Vztah k vládnoucí třídě závisí na obou stranách: Čím méně se intelektuálové zajímají o starosti vládnoucí vrstvy a těch, kdo spravují a vytváří bohatství, tím víc pohrdají odborníci na finance odborníky na slovo (intelektuálové - humanisté). Zároveň čím víc mocní odporují požadavkům moderních idejí a čím méně jsou schopni zajistit celému společenství moc a hospodářský pokrok, tím více intelektuálů odchází do opozice a stává se disidenty.
Ráj intelektuálů: Za ráj intelektuálů je považovaná Francie a francouzští intelektuálové jsou považováni za revolucionáře. Ve Francii se neobyčejně silně prolíná politika se světem intelektuálů. Časté jsou např.politické ambice literátů nebo naopak literární ambice politiků. Státníci tedy sní o tom, že napíší román, a spisovatelé zase sní o tom, že z nich budou ministři. SSSR své intelektuály cenzuruje, ale zcela jistě je bere vážně - právě intelektuálové vytvořili velkolepou a pochybnou sovětskou doktrínu, ze které se pak stalo státní náboženství.
Peklo intelektuálů: Za peklo intelektuálů bychom mohli považovat USA, přestože podíl obyvatel s vysokoškolským vzděláním je vyšší než ve Francii (důsledek rozvinutější ekonomiky). Typickým americkým intelektuálem je spíš ekonom nebo inženýr než humanista. Spisovatelé nebo filosofové poznamenávají americkou společnost méně než intelektuálové v Evropě.
8.kapitola - Intelektuálové a jejich ideologie:
Ve Velké Británii je politická debata spíš technická. Téměř všichni se shodnou na základních cílech a hodnotách a dohadují se o způsobu, jak těchto hodnot dosáhnout. Přesto v Británii najdeme stejné typy intelektuálů jako jinde v Evropě. Rozdíl je ale v podstatě diskuse: V Británii se nediskutuje o tom, jak se rozhodnout, ale o tom, jak se rozhodli druzí.
Americká debata se sice stylem liší od té britské, ale ve své podstatě je stejná. Ani ve Spojených státech vlastně není ideologický konflikt. Ani Spojené státy nikdy nezažily silné socialistické hnutí a americké politické strany vznikaly na sociálním i regionálním základě. Americké politické strany tudíž nelze označovat za pravicové nebo levicové. Stejně jako ve Velké Británii jde spíš o debatu o způsobu dosažení cíle než o cíly samotném.
Intelektuálové trpí svou neschopností měnit běh událostí, ale svůj vliv podceňují. Politikové jsou totiž žáky profesorů a spisovatelů a dochází tedy k tomu, že teorie vyučované na univerzitách se o několik let později stávají samozřejmostí a běžnou praxí.
9.kapitola - Intelektuálové hledají náboženství:
Doktrína poskytuje pravým komunistům globální interpretaci světa, stanovuje žebříček hodnot a určuje jak se mají správně chovat. V tom lze hledat paralelu s náboženstvím. Doktrína totiž plní několik funkcí, které sociologové tradičně spojují s náboženstvím. Komunistická ideologie se stává dogmatem ve chvíli, kdy prosazuje komunismus jako kolektivního spasitele proletariátu.
Komunismus se vyvinul na základě ekonomické a politické doktríny v době, kdy byla autorita církve na ústupu. Tato angažovanost je v předcházejících dobách mohla projevovat v náboženské víře, ale tentokrát se zaměřila na čistě politickou akci.
Od občanskému náboženství ke stalinismu: Někteří levicoví intelektuálové (přesvědčení ateisté) se domnívali, že odstraňováním bohů a bořením kostelů se přibližují ideálu lidské svobody. Jiným naopak vadil nezvratný úpadek křesťanství toužili po dogmatech, která by byla rozumem přijatelná a obnovila by duchovní jednotu.
Komunismus je prvním náboženstvím intelektuálů, které mělo úspěch. Nebyl však prvním "světským náboženstvím", které se o to pokoušelo. Jako "nové náboženství" se snažil Auguste Comte prosadil už positivismus. Ten tvrdil, že věda brání lidem věřit církevní nauce. Víra prý tedy buď postupně zanikne nebo se stane pověrou prostého lidu.
Církev upevňuje a udržuje zavedenou nespravedlnost, když pomáhá lidem snášet útlak a trápení a zapomínat na ně, místo toho, aby utrpení léčila a odstraňovala. Věřící zaměřený na představu onoho světa, který je spravedlivý, je tedy lhostejný k dočasným pozemským režimům. Marxismus má stejnou funkci od doby, kdy byl státem povýšen na "jedinou pravou víru".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama