Cicero – O věcech veřejných

3. ledna 2006 v 12:18 | Iva Kudláčková
Cicero patří mezi slavné řečníky velkého Říma. V následujících větách bych se chtěla pokusit vysvětlit jeho odmítnutí jednotlivých společenských zřízení, ústav, proč je odmítl a proč se rozhodl prosazovat společenské zřízení smíšené. O tomto, ale i o záležitostech jiných, jako je spravedlnost a otázky s ní spojené pojednává ve své práci De re publica, O věcech veřejných. Budu čerpat hlavně z jeho myšlenek nacházejících se v prvních třech knihách tohoto díla. Přestože se v této části spisu některé statě nedochovaly, z toho, co je k dispozici, si lze udělat vcelku přesný obrázek Ciceronova myšlení a jeho názorů na věci veřejné. Směle do toho.

Nejdříve je třeba si uvědomit, že Cicero byl Říman a jako takový samozřejmě zastával podvědomý patriotistický názor, že Římská říše je to nejlepší, co na Zemi kdy vzniklo. Částečně také odtud vyplývá jeho kritika řeckých polis. Kritizuje zejména jejich zranitelnost. Pro Cicerona je nejdůležitějším faktorem společenského zřízení jeho stabilita a věčné trvání. Otázka spravedlnosti v Platónově pojetí ani Aristotelovi názory na nejlepší stát a podobné věci nejsou v jeho myšlení prioritou. On chce docílit toho, aby z jeho pera vyšla jako výsledek jeho snažení říše mocná a na věčné časy. Řecké polis většinou usazené na břehu moře jsou z jeho hlediska příliš na ráně. Nepřátelské připlouvající lodě jsou často k nerozeznání od přátelských. Po moři se nepřátelské šiky mohou přiblížit nepozorovaně a skrytě. Moře bylo svou rozlehlostí a tehdejšími prostředky nekontrolovatelností zrádné. To na souši se žádné seskupení vojsk dlouho neutají, dá se zmobilizovat a zorganizovat obrana, nebezpečí překvapivého přepadení města je minimální. Soustředěné síly nepřítele se prozradí již svým hlukem. Nejmohutnější a tedy i nejnebezpečnější armády se také nejobtížněji skrývají. Tuto nevýhodu moře dokáže eliminovat.
Mezi největší výhody pobřežního města patří obchod a z něj pak vyplývající rozkvět. Ale i v tomto Cicero nachází svá úskalí. Cizí obchodníci a cizinci vůbec s sebou kromě žádaného zboží přivážejí i své mravy. Své kulturní návyky a odlišné společenské normy. Cicero konstatuje, že tyto vlivy na stabilitě společenského zřízení nepřidávají, že se na něm nepodepisují kladně. Stín to vždy zanechá. Proto chvalořečí prvního římského krále Romula a nazývá přímo jeho počin založení města Řím moudrostí a prozřetelností. Město se totiž nenachází na březích moře, ale ve vnitrozemí po obou stranách velké řeky Tibery, jež široce ústí do Tyrhénského moře, části moře Středozemního. Spojuje se zde tak větší bezpečnost a stálost vnitrozemského města s výhodami, jež přináší přístup k moři. Romulus byl zato podle římského lidu vzat mezi bohy.
Je-li založeno město, centrum nastávající říše, je třeba určit, kdo mu bude vládnout. Opět se stejným zřetelem jako vybrání strategicky a takticky výhodné geografické polohy. Cílem je stabilní, mocná a hlavně věčná říše. Vládu lze svěřit buď jednomu člověku, několika některým způsobem vybraným občanům, nebo na sebe váhu rozhodování musí vzít celé množství, všichni občané. V případě prvním má veškerou moc král a tedy toto ustanovení věcí veřejných nazvěme královstvím. Zřízení druhé, kde moc je soustředěna v rukou vybraných, jmenujme optimátem, neboli aristokracií. Variantu vlády celého lidu pak Cicero nazývá obcí lidu, demokracií. Onen říká, že věc veřejná je věcí lidu, lid však nedefinuje jako každé ledajaké shromáždění lidí, ale jako soubor osob, který je sjednocen uznáním práva a společenstvím užitku.
Všechny tři výše uvedená zřízení mají z Ciceronova pohledu závažné nedostatky. Vezměme si za předpoklad, že král, případně optimáti, by byli moudří a spravedliví a jejich vladaření by bylo celkem dobré. Rovněž kdyby lid měl plnou moc, choval by se vyspěle, rozumně a uměřeně. Problémem je, že ať by byl král sebelepší, stejně by stále vládl sám, zbytek obce by se až příliš nemohl zapojovat, ba vůbec, do společného práva a rozhodování. V případě optimátu na tom nejsme o mnoho lépe, zbytek, který je ovládán, se taktéž dá nazvati téměř celkem. Optimát má
přednost v tom, že lidově řečeno víc hlav víc ví. Je zde menší závislost na zdraví a životě jednoho člověka. Rozmary jednoho neohrožují stát v takovém měřítku jako možné vrtochy krále. Jednotliví optimáti jsou snáze nahraditelní, popřípadě zastupitelní, když by toho bylo třeba. Nevýhodou oproti království zde je možná rozhádanost a hašteřivost, ztráta směru cesty, ještě větší partikulární zájmy, tím ale v tomto případě nemyslím zájmy vlastní, prospěšné pro někoho z optimátů, neboť tím bych vyvrátil prvotní předpoklad, že optimáti budou spravedliví a jediným jejich cílem že bude blaho obce, ale i toto samotné blaho lze definovat různě. A pak může dojít k paralýze moci, v nejhorším k dělení státu. V obou těchto zřízeních, v království i ve vládě optimátů, také nelze nevidět, že občané jsou jacísi otroci moci, vlastně občanští otroci.
V posledním společenském ustavení v našem výčtu, tedy vládě lidu, i kdyby byl umírněný a choval se spravedlivě, Ciceronovi vadí ono samotné rovnostářství, shledává ho nespravedlivým, neboť nerozeznává žádné stupně důstojnosti. Podle něj je přece nesprávné, aby se lidem s nestejně velikou ctností, těm se ctností nejvyšší a těm se ctností nejnižší či žádnou, kteří jsou v každém lidu, prokazovala stejná čest a vážnost a měli totožné postavení v obci. A svoboda, jež vždy doprovází vládu lidu, demokracii, právě toto přináší. Ciceronovi, nyní to vyjádřím trochu romanticky, schází v tomto zřízení jakýsi étos aristokracie, vznešenosti obce. Zdá se mu to takové přízemní, málo důstojné a krásné.
To jsou Ciceronovi nedostatky na těchto tří ústavních zřízeních - království, moci optimátů a moci lidu - za jejich ideálního složení a působení v jejich čisté a neposkvrněné podobě. Bez zbarvení či smíchání jejich vzájemného. Nyní se vzdejme předpokladu, že tato zřízení někdy fungují a jsou složena z ideálních lidí, neb tak tomu nebylo nikdy, ani v době Ciceronově. Každé ze zmíněných společenských zřízení, ve své podstatě ne zcela špatných a zavrženíhodných se totiž relativně snadno zvrhává ve své druhé, zlé póly. Tak království má nesmírně blízko k tyranii, optimátu hrozí degradace na vládu kliky, jak onen výsledek nazývá Cicero, Aristotelés by ho pojmenoval ve své terminologii asi zřízením oligarchickým, a konečně vláda lidu, demokracie, velmi často vede opět k tyranii. Buď přímé tyranii lidu, nebo z lidu klasický tyran vzejde. Tyranidou lidu můžeme myslet jeho libovůli,
pronásledování bohatých či ctnostných, možnou nespravedlnost jeho a podobně. Nakonec při vládě lidu se často stává, že nevládne nikdo a, jak říká Cicero, ani Kartágo nedrželo šest set let svou moc bez vlády a disciplíny.
Správa věcí veřejných je vždy taková, jaká je vůle a povaha toho, kdo ji spravuje. Cicero se ptá proč nazývat králem, nejlepším, člověka, který prahne po moci a samovládě a vládne potlačiv lid a ne spíše tyranem? Můžeme ho přece také nazvat mírným tyranem stejně jako nehodným či nespravedlivým králem. Co se týče lidu, je pro něj jen rozdíl ve věci, zda slouží vlídnému či krutému pánu; sloužit totiž musí v každém případě. Lidu chybí zejména svoboda a ta přece nespočívá v tom, že lid má spravedlivého krále, nýbrž žádného...
Jak může lid snést vládu optimátů, těch "nejlepších", když ti si toto jméno přiřkli nikoli z mínění lidu, ale na svých vlastních shromážděních? Jak se má stanovit takové "nejlepší"? Prý podle vzdělání, umění, úmyslu. Kdy se tak má stát? Jestliže výběr proběhne náhodně, tak vše brzy ztroskotá jako "loď řízená jedním nahodile vybraným veslařem". Cicero soudí, že když bude mít lid svobodnou volbu zvolit si vládce, vybere si ty nejlepší občany obce. Už jen proto, že ti nejlepší mají největší předpoklady pro vedení státu a ochranu zájmů země, tedy koneckonců všech občanů. Podle něj to sama příroda zařídila tak, aby ti nejudatnější a nejschopnější vládli slabším a méně nadaným, ale i tito chtějí prý ty nejvyšší poslouchat. Nesnáze podle Cicerona nastaly tím, že lidé nemají ve stejné míře předpoklady k poznání, kteří občané jsou ti z nejctnostnějších, kteří občané si zaslouží jejich úctu a stát ve vedení země. Ne každý je schopen rozpoznat a posoudit míru ctnosti. Tak se stalo, že scestnými názory lidí se vytvořila představa, že ti nejlepší jsou lidé bohatí a mocní. Nedej Bože dokonce občané s urozeným původem. To se ctností nemá vůbec nic co dočinění. Vláda takovýchto lidí, samozvaných optimátů, nemá s požadovanou vládou ctnosti nic společného. Je to jen obyčejná vláda menšiny proti většině. Pravý optimát má být ušlechtilý, moudrý a chovat v sobě uměřenost. Být příkladem pro ostatní spoluobčany a vzorem hodným k následování. Na jeho urozeném jméně a penězích až zas tak nezáleží, to je věcí druhotnou.. Podle Cicerona není žádná forma ovládání obce ohavnější než ta, v níž jsou ti nejbohatší současně pokládáni za nejlepší.
Nemožnost najít toho jednoho nejlepšího, jenž by se mohl stát králem a ve stejné míře neakceschopnost a malá operativnost rozhodnutí lidu dala za vznik vládě několika. Optimát je tedy kompromisem mezi slabostí a zranitelností jednoho a zpozdilosti a těžkopádnosti mnoha.
Pro Cicerona není nejpodstatnější otázkou a ani otázka tak nestojí, které z výše zmíněných zřízení je nejlepší a nejvhodnější k aplikaci. Ani jedno z nich , i když se může ukázat sebelepším, není stálé. A věčnost obce je prvořadá, na ní je postavena její sláva. Stačí jen málo, například král přestane být spravedlivý, tedy stane se z něj tyran, ten vůbec nejhorší druh vlády, sousedící paradoxně s tím relativně nejlepším. Nebo zas krále přemohou optimáti a strhnou moc na sebe. Nastane druhý typ zřízení obce, pro občana se tím ale moc nemění - jen jednoho otce vystřídá několik otců, opatrovatelů státu a lidu. Třetí forma zřízení nastane, když samotný lid svrhne špatného krále nebo prohnilé optimáty. Nějaký čas je občanstvo šťastné a raduje se ze sesazení tyranie či kliky a chce udržet stav jím ustavený. Avšak lidu svoboda brzy zachutná. A když svoboda tak přece svoboda plná. Vývoj událostí pak dospěje k tomu, že otec se bojí syna, syn si neváží otce, úcta se vypaří. Zmizí rozdíl mezi občanem a cizincem. Učitel má strach ze žáků a ti jím opovrhují, starci ztratí veškerou vážnost. Dojde to nakonec k tomu, že také psi, koně a osli tak svobodně pobíhají, že je jim nutno uhýbat z cesty. Lid se stane změkčilým a zhýčkaným. Morálka klesá k nule. Při jakémkoli pokusu o tlak moci se občanstvo rozzlobí a nemůže ho snésti. Počne se nedbat zákonů a neexistuje žádná moc. Tato přemíra svobody však sama nakonec uvrhne svobodný lid do otroctví. Lid si zvolí vůdce, který jej vede proti již potřeným a svrženým vládcům. Tato osoba, jelikož jí hrozí mnohá nebezpečí ze strany bývalého establishmentu, se brzy obklopí strážci a získá takové pravomoci, že se zakrátko stává tyranem těch, ze kterých vzešla.
Jaké zřízení je tedy podle Cicerona nejlepší? Království? Optimát? Moc lidu? Podle něj není nejlepší samo o sobě ani jedno. Království má své kouzlo, král se stará o své poddané jako otec o své děti. Je moudrý, starostlivý a spravedlivý. Vždyť i v božím domě řeckém byl Zeus nade všemi, i křesťanský Bůh vládne sám. Snad
v každém náboženském systému je někdo, kdo je nad všemi ostatními bohy. Neměl by být pro nás příkladem tento typ hierarchického uspořádání? Optimáti říkají, že jsou také ctnostní a spravedliví jako král, ale že mají ještě výhodu více rozumů. Lid se pak ozývá, že nechce sloužit jednomu ani druhým, že chce svobodu. Ciceronovi pak z toho vyplývá závěr, že nejlepší zřízení by bylo smíšené z těchto tří dobrých. Měl by tam být král jako otec, o záležitostech jiných by měli moudře rozhodovat optimáti a v něčem by měl mít hlavní slovo lid. Jen smíšené zřízení podle něj může přinést stabilitu a věčnost, neboť žádná z těchto sil nevydrží dlouho bez podílu na moci. Jen kompromis zajistí všem účast na věcech veřejných a uspokojení z moci. Toto zřízení v sobě pojí řád a svobodu. Je nejméně náchylné k převratům, neb všichni se budou podílet na moci. Ostří nenávisti k mocným bude otupeno. Všichni budou mít možnost hlídat a kontrolovat. Nad vším pak bude stát šlechetný král, který se jako otec bude starat o blaho občanů. Ano, nejlepší zřízení je zřízení smíšené, soudí Cicero.
Ústavy řecké byly většinou napsány nějakým učeným jednotlivcem, například Lykúrgem ve Spartě, a držely se dokud nepadly či nebyly zreformovány. Cicero si myslí, že to není ten nejlepší způsob. I kdyby byl onen ústavodárce neobyčejně moudrý a s dalekým zrakem do budoucnosti, s velikou předvídavostí, nikdy nemůže vymyslet ústavu dokonale dobrou. Moudrost se totiž nedá nahradit fungováním a lety praxe. Nejlepší ústavy se podle něj rodí po několik staletí. Cicero tak usuzuje ze vzniku a zkušeností Římské říše. První římský král Romulus založil město Řím na strategicky výhodné pozici. Byl to také on, kdo zřídil Senát, aby se měl s kým radit, a pozval do něj optimáty. Po smrti Romulově lid dlouho oplakával oblíbeného krále, uslyšiv o ctnostném Numovi Pompiliovi, pominul své spoluobčany a pozval ho, třebaže cizince, do čela Říma. Občané zde povýšili ctnost nad původ. Numa Pompilius upevnil svými reformami stát, zavedl trhy a dal lidu podněty ke shromažďování. Třetí král Tullus Hostilius proslul válečnými činy a stanovil právní zásady vyhlašování válek. Následovali další - Ancus Marcius, Lucius Tarquinius, Servius Tullius, z nichž každý římské zřízení nějak vylepšil a obohatil. Až pak přišel jeden, který znesvětil královskou moc a stal se tyranem. Lid vzbouřiv se veden
Luciem Brutem vykázal celý nyní nenáviděný rod Tarquiniů do vyhnanství. Jako byla královská moc v Římě dříve uctívána, nyní byla nesnášena. Království se udrželo přes dvě stě let, přesto stačil jeden člověk, aby ho zdiskreditoval. V lidu bude vždycky přetrvávat strach, aby král, který mu vládne, nebyl nespravedlivý, je velkým hazardem svěřit moc jednomu muži. Proto byli poté ustaveni dva vůdci státu s roční mocí, dva konzulové, podle slova consulere = starati se, nikoli králové či páni podle slova kralování či panování. Jejich moc byla vpravdě královská, ale časově omezená, navíc své si mohl říct i senát a něco moci zbylo i na shromáždění lidu. Když se konzulská moc a senát příliš roztahovaly, zvedl se hlas lidu a onen si zvolil tribuny lidu, své mluvčí, zástupce a ochránce svých práv a zájmů. Neb obec není přece ničím více než právním společenstvím občanů. Toto zřízení s konzuly, senátem a tribuny lidu se pak s několika výjimkami udrželo po několik století. Výjimkou bylo například ustavení diktátora, jenž na sebe měl delegovánu veškerou moc, bylo to v dobách těžkých válek, kdy i lid vzdal se rozmarů i svobody, aby mohla být uhájena a ochráněná říše římská, kdy byla potřeba síla, rozhodnost a akceschopnost jednoho...
Podle Cicerona by dobrá obec měla být věčná. Pro jednotlivce může být smrt někdy i osvobozením, pro obec je však vždy porážkou. Je to jakoby se zhroutil celý svět. Království, vláda optimátů ani vláda lidu samotná stálost věcí veřejných, věcí lidu, zabezpečit nemůže. Tyranie, klika ani tyranie lidu už vůbec ne. Navíc se zde už v Ciceronově chápání nejedná o věc lidu. V tyranii totiž nic nenáleží lidu, jednomu náleží lid sám. I při vládě optimátů je lid jen utlačovaným objektem. Rovněž zhroucení moci lidu v jeho tyranidu, kdy dav loupí, nespravedlivě odsuzuje a trestá i ctnostné smrtí, není již věc veřejná věcí lidu. V těchto zhrouceninách solidních systémů už věc lidu vůbec neexistuje. Jen snad zřízení smíšené pojí výhody všech tří pozitivních stran systému vlády jednoho, několika a mnohých, nejlépe hájí stabilitu a zabraňuje konci věcí veřejných. Jen zřízení smíšené je možné podle Cicerona uchovat na věčné časy. A to je pro něj měřítko nejpodstatnější.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama