Friedrich August von HAYEK – CESTA DO OTROCTVÍ část 1

2. ledna 2006 v 15:50 | Iva Beňová
Nejprve bych se zde ráda zmínila o tom, kdo to vlastně F. A. Hayek byl.
Narodil se ve Vídni 8.května roku 1899 jako syn universitního profesora. První světové války se účastnil jako důstojník a pilot.
Po válce studoval na vídeňské universitě, kde roku 1921 získal doktorát práv a v roce 1925 doktorát politických věd. Po několika letech práce ve státních službách se stal v roce 1927 ředitelem Rakouského ústavu pro ekonomický výzkum. Byl to hlavně vynikající rakouský ekonom, což se v jeho díle značně odráží.

V roce 1929 se stal docentem a přednášel ekonomii na vídeňské universitě. Počátkem roku 1931 měl sérii přednášek na London School of Economics and Political Science, která měla veliký úspěch a tvořila základ později napsané knihy "Ceny a výroba". Nejen díky zmiňovanému úspěchu získal na této škole profesuru a později i hodnost doktora věd v oboru ekonomie.

Během svého pobytu v Londýně napsal hlavně pro britské čtenáře knihu Cesta do otroctví. Touto knihou chtěl varovat západní svět před totalitní společností, ukázal na společné základy fašismu, komunismu a dalších odrůd kolektivismu. V roce 1950 odešel do
USA (do Chicaga), kde se stal profesorem společenských a morálních věd - což nejvíce charakterizovalo (naplňovalo) Hayekův zájem v rovině filosofie, ekonomie a politické vědy. V roce 1962 se vrátil do Evropy, do Freiburgu, kde působil jako profesor ekonomické politiky. Později, společně s Gunnarem Mardalem získal Nobelovu cenu za průkopnickou práci v teorii peněz a ekonomických výkyvů a za pronikavou analýzu vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů.


Knihu Cesta do otroctví napsal Hayek jako politickou práci, což hned v úvodu zdůrazňuje s odůvodněním, že tuto skutečnost nechce zakrývat pod ambicióznějším názvem, jakým by mohlo být například tvrzení, že se jedná o esej ze sociální filosofie.Též zdůrazňuje, že je přesvědčen že myšlenky v knize předkládané nejsou resultátem jeho osobního zájmu, ale že druh společnosti, který považuje za žádoucí by nabízel stejné výhody jak jemu, tak i velké většině lidí. Zásadně také popírá, že by mu měla být kniha nápomocna v povolání, které v době vydání vykonával, ba naopak, že bude působit jen problémy ve vztazích s jeho tehdejšími přáteli a způsobí mu mnoho dalších problémů, ale přesto si přál varovat veřejnost před nastupující ekonomickou politikou. Zdůrazňuje, že většina ekonomů byla za války tehdejší mašinérií umlčena a ty nastupující přirovnává k podivínům a amatérům, jež nabízejí k vyřešení situace zázračný všelék.


Jak už bylo vyřčeno kniha byla psána hlavně pro anglické čtenáře a byla vlastně resultátem diskusí, jež Hayek vedl se svými přáteli a kolegy klonícími se do leva. I když během nástupu Hitlera zrovna žil v Londýně, přesto neustále až do vypuknutí války byl, jak sám říká, v těsném kontaktu s pevninou. Pozoroval vývoj a původ totalitních hnutí, jež zapůsobilo silně i u mnohých Angličanů, hlavně díky tomu, že zcela nepochopili povahu těchto hnutí. Varoval také před experimentováním s politikou, což dle jeho názoru v mnoha zemích přispělo ke "zničení" svobody. Jeho dílo mělo patřičnou odezvu na celém světě, velkou kritiku u socialistů (angličtí zdůrazňovali Hayekův původ) a samozřejmě pochvalnou u demokratů.


Menší úspěch knihy v Americe odůvodňuje menší tradicí socialistických názorů, oproti Evropě, kde za více jak 40 let těchto tendencí získali lidé mnoho negativních zkušeností. Proto není divu, že Národní plánovací úřad věnoval značnou pozornost příkladu plánování Ruska, Japonska, Německa atd. Domnívá se že vyhraněný socialismus, proti němuž byla tato kniha namířena, byl odložen mnoha vůdci roku 1948.

Zdůrazňuje však, že některé koncepce vyhraněného socialismu pronikly do celé struktury běžného myšlení. V západním světě existuje jen malé procento lidí, jež by chtěli předělat společnost dle určitého nákresu, ale bohužel velké procento věří na ta opatření, která původně sice neměla přemodelovat celou ekonomiku, ale svým souhrnným působením mohou tento nezamýšlený výsledek navodit. Rozhodně však nechce popřít, že by nebylo záměrů socialismu, které by nebyly chvályhodné a uskutečnitelné. Existují však jiné způsoby, kterými můžeme dojít k obdobnému cíli. Doslova řekl: "Od světce a prostomyslného idealisty je k fanatikovi často jen krůček", což opravdu zcela odpovídá realitě, neboť mnoho politických systémů si volí dobré cíle, ale metody dosažení jsou velmi drastické a proto sami zastánci avizují, že než se dosáhne vytyčeného cíle, bude zapotřebí projít obdobím příkoří.


Jak už bylo naznačeno socialismus má dobré cíle, ale špatné metody jak jich dosáhnout. Jedná se o metody plánování, společného cíle - metody kolektivismu, o kterých se zmíním později. Proto není divu, že můžeme socialismus, fašismus a podobné doktríny srovnávat, protože právě metody k dosažení stanovených cílů bývají velice blízké, jedná se především o donucovací a jiné nedemokratické metody. U liberalismu, přirozeného protikladu socialismu je hlavní pákou (metodou) konkurence. Je zcela samozřejmé, že stát musí činnost určitým způsobem pomocí legislativy korigovat (proti podvodům a pod.), ale nejedná se o násilné (protiprávní) zásahy do její činnosti. (Právě nutnost existence nějakého obecného řádu si někteří ekonomové po "sametové revoluci" neuvědomili a domnívali se, že vše vyřeší trh, což bylo samozřejmě mylné. Jakoukoli lidskou činnost je zapotřebí korigovat, aby jedni nezvolili takové metody k dosažení cíle, jež by znamenaly útisk a bezpráví pro druhé.) Velikou hrozbou pro liberalismus je vznik monopolu, jež by si mohl začít diktovat podmínky. Nejhorší typ monopolu je monopol řízený státem, neboť právě stát mu dává legalitu počínání. Dalo by se říci, že lepší je, když monopol je v rukou jednotlivce, než skupiny.

Právě nabídka a poptávka je flexibilním nástrojem jež koordinuje činnost průmyslu, udává čeho se má vyrábět více a čeho méně. Pokud je nějakého zboží nedostatek, jsou samozřejmě vysoké ceny tohoto výrobku. Výrobci ho začnou produkovat a tudíž se sníží poptávka a zákonitě půjde dolů i cena. Tento mechanismus je všeobecně znám, leč právě v totalitarismu zaniká a vzniká určování cen jednotlivých výrobků, které je neflexibilní a často ceny výrobků neodpovídají jejich reálné hodnotě. Někdo by sice mohl namítnout, že vznikem monopolu by se dalo dosáhnout minimálních cen díky velkovýrobě, ale pokud není snaha nabídnout něco více než neexistující konkurence, zákonitě se zastaví vývoj produktu, není zapotřebí vynalézat levnější a lepší technologie a zákonitě pokud můžeme srovnat takovýto monopol se zeměmi kde existuje konkurence, zjistíme, že i když kdysi vyráběli výrobek na srovnatelné úrovni, dnes je výrobek monopolu zastaralý nebo nepotřebný. Se vznikem monopolů souvisí také možnost volby spotřebitele. Pokud existuje konkurence, spotřebitel si může koupit výrobek, který by mu vyhovoval jak po stránce užitku tak po stránce ceny. V monopolu ovšem má volbu zcela jinou - zda si výrobek koupí nebo ne. Důležité je si uvědomit, že plánování v dobrém slova smyslu nenahrazuje trh.

Veliké rozdíly bychom mohli najít mezi individualismem a kolektivismem. Individualismus vyzdvihuje práva jedince, jeho svobody a volnost omezenou jen obecnými pravidly. Oproti tomu kolektivismus se snaží naplánovat činnost jedince, jeho zájmy a aktivity. Ačkoliv socialismus nabízí cíle, jež by i mnozí demokraté mohli považovat za dobré, nejdůležitějším aspektem je, jak chtějí politici těchto cílů dosáhnout. To je právě to nejdůležitější a právě sem míří kritika všech antisocialistů.

Z počátku je však důležité si uvědomit užívaný význam slova plánování a co se za ním skrývá. Jak Hayek zdůrazňuje, právě slovo plánování bylo, obdobně jako mnoho dalších slov z terminologie socialistů, vybráno zcela úmyslně z běžné řeči, i když právě v terminologii socialistů mělo zcela jiný význam, než mělo původně. Nejedná se o plánování ve smyslu dobrého rozmyšlení akcí, rozvrhnutí aktivit, jež je samozřejmým cílem každého z nás, ale jedná se o to, že plánovači požadují centrální řízení veškeré ekonomické aktivity podle jediného plánu, jež stanoví jak mají být zdroje společnosti usměrněny aby určitým způsobem sloužily zvláštním cílům. Je zcela samozřejmé, že plán určují lidé a právě záleží na nich, co (který směr) určí jako důležitější, jaký bude jejich ideál - pro zemědělce bude důležité zemědělství a tak bude stát na vrcholu hodnot apod. Právě proto se objevují snahy prosadit zájmy v organizaci skupiny. Vyzdvihnutím určité skupiny (dělníci ap.) mohou však ostatní začít pociťovat k této skupině zášť, protože neshledávají důvodu, proč zrovna jiná skupina by se měla mít lépe než právě oni. Musí být nejen upřesněno, že se bude něco dělat, ale musí být také stanoven cíl této činnosti. Hayek však před socialistickým plánováním varuje také z toho důvodu, že vede k diktatuře, neboť má k dispozici donucovací prostředky.

Plánování vyžaduje společný názor na základní hodnoty a proto není divu že se objevuje právě snaha vytvořit a přijmout společný světový názor. Toho užili jak nacisté tak i fašisté a komunisté. Názory a hodnoty jak je všeobecně známo se nejlépe ovlivňují (modifikují) v dětství a proto vzniká snaha vytvořit trvalý dohled nad soukromým životem a proto vnikají organizace typu Hitlerjugend, Balilla a podobně, jež se schovávají za různými jakoby sportovními (zájmovými) organizacemi. Jak řekl Bertrand Russel: "Touha organizovat společenský život podle jednotného plánu, vyvěrá z touhy po moci."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama