Friedrich August von HAYEK – CESTA DO OTROCTVÍ část 2

2. ledna 2006 v 15:52 | Iva Beňová
Spor je tedy v tom, jak přistupujeme k jednotlivci. Zda, jak je to u individualismu, budeme ke každému jednici přistupovat dle obecných pravidel rovnocenně, nebo bude záležet na místě, čase případně i na postavení jedince ve společnosti, popřípadě v hierarchii ve straně, jak tomu je právě u kolektivismu.

Kolektivismus zákonitě přináší nutnost markantních zásahů státu do ekonomické politiky, musí určovat významnost určitých kroků a jejich pořadí vykonávání. Narozdíl od toho, liberální argument má zcela opačný charakter a je označován jako "laissez-faire". Jedná se o doktrínu, podle níž by měl stát v ekonomické oblasti intervenovat co možná nejméně a svoji roli omezit na ochranu osob a vlastnictví, národní obranu a poskytování omezeného množství veřejných statků, například cest a přístavů. Tato doktrína, jež vychází z názoru, že ekonomické aktivity se přirozeně přizpůsobí ke prospěchu všech, pokud nebude do nich zvenčí zasahováno (vyslovili francouzští fysiokraté). Jak Hayek zdůrazňuje k tomuto je zapotřebí účinné konkurence. Aby však konkurence mohla existovat, musí být dán jakýsi jasný právní rámec (řád), bez kterého je činnost konkurence nemyslitelná. Právě právní řád umožňuje jedinci snadnou orientaci v tom co dělat smí a co nikoli a jak bude stát reagovat (případně jiná vyšší instance) pokud tato pravidla překročí. Hayek toto přirovnává k jízdě na silnici. Je jedno, zda v jedné zemi se jezdí vlevo a v druhé vpravo, důležité je, že víme co můžeme předpokládat, že toto pravidlo platí bez výjimky pro všechny, bude-li však mít někdo tu možnost nedržet se oněch pravidel a vlastně činit si co se mu zlíbí, ohroženi budou právě všichni ti ostatní. Obdobné je to při činnosti konkurence. Pokud někdo bude mít právo činit to co ostatní nesmí, bude samozřejmě ve výhodě. Právě díky takovýmto výhodám mohou vznikat společnosti, které budou řídit trh až nakonec se z nich "vyklubají" monopoly.

Právě v právním řádu je veliký rozdíl. V demokracii platí: "nulla poena sine lege" - není trestu bez zákona, který to výslovně předpisuje. Tím je jednoznačně řečeno, co může jedinec očekávat. Tady konečně můžeme uplatnit často užívaný výrok - spravedlnost je slepá. Nejedná se o to, že byl nějaký zločin přehlédnut, ale o to, že spravedlnost je rovná ke všem a proto není zapotřebí vědět kdo a s jakým postavením co spáchal. Je však zcela samozřejmé, že i demokracie není neomylná, ale snaží se chyby eliminovat a omezit možnost zneužití moci - svévole. Dalo by se shrnout, že v demokracii jsou stanovena obecná pravidla, jež určují jisté ohraničení (okleštění) prostředků. kterými můžeme dosáhnout požadovaného cíle. Právě proto je označována demokracie jako vláda zákona. Oproti tomu v totalitě platí: "nullum crinum sine poena" - žádný zločin nesmí zůstat nepotrestán, ať ho zákon explicitně definuje nebo ne. V tomto tkví největší nebezpečí. Jedinec nemůže nikdy přesně vědět, za co může být potrestán a za co nikoli. Je sice pravda, že by se mohl řídit nějakými mravními hodnotami, ale právě konkrétní názory na morální problémy se snaží totalitní režim lidem vnucovat a tady člověk začíná narážet na ideje totalitarismu a je pro něj plánování (v dobrém slova smyslu) velice problematické. Není proto divu, že totalitarismus je označován jako vláda svévole, neboť o osudu člověka může rozhodnout jediný člověk - vůdce.

Hayek chápe peníze, jako jeden z nástrojů svobody, neboť právě vlastník se může rozhodnout, jak s nimi bude manipulovat. Je sice pravda, že pokud někdo nějaké peníze zdědí, má mnohem větší šanci více jich získat, ale pokud se však někdo "narodí chudý", pak má v demokracii alespoň tu možnost tento stav změnit, což však v totalitě nepřipadá v úvahu. Právě svoboda v demokracii dává chudému možnost se nespoléhat jen na to, co mu bylo přiděleno. Moc mnoha malých majitelů je mnohem výhodnější, neboť jak již bylo řečeno, jednotlivec se může rozhodnout co bude činit, ale právě v případě, kdy je moc kumulována v jedněch rukou, platí ono nebezpečí monopolu - nebezpečí úplné moci. Jak Hayek podotknul, nerovnost (trpění) se lépe snáší pokud je výsledkem naší volby, pokud trpíme za naše chybná rozhodnutí, za něco s čím jsme mohli dříve počítat, než když tento stav je resultátem rozhodnutí autority.

V totalitní společnosti vzniká zajímavý způsob rozdělování peněz. Finance nejsou rozdělovány podle aktivit jednotlivců, ale dle práce kterou vykonávají. Z toho vyplývá, že neschopný člověk v dobře placeném oboru bude mít vždy vyšší plat než výkonný a snaživý člověk v oboru, kde byl stanoven plat nižší. S tím také souvisí výsledky práce. Každý si samozřejmě řekne, že neexistuje důvod, proč by měl pracovat více, neboť on sám za to více odměňován nebude a něco jako společný blahobyt je příliš vzdálený horizont, než aby mohl být stimulem ke zvýšení produktivity. Zjednodušeně řečeno více práce nepřináší zisk a proto není motivace více pracovat. (To v nás bohužel přetrvalo i po "sametové revoluci", kdy se stále ještě domníváme že je možno nic nedělat a pobírat zato odměnu.) Právě v demokracii, v konkurenčním prostředí vyniknou nadaní jedinci a dle toho budou odměňováni

Velice důležité je uvědomit si, jaké možné ztráty mohou člověku nastat. Jednak je to ekonomická ztráta, která ovlivní chod méně důležitých oblastí. Oproti tomu velkou ztrátou je "ekonomicky nevyjádřitelná ztráta", jež musíme snést tam kam dopadla (omezení svobody apod.). Pokud máme volnost disponovat se svým majetkem, máme možnost rozhodnout se kam budeme prostředky investovat, budeme schopni říci (rozhodnout se) co je pro nás více a co méně důležité. Jak již bylo řečeno s nástupem autority vznikne vše obhospodařující monopol, určí se nejen společné cíle, ale bude i určeno, kdo má právo (kdo si smí) určitou věc koupit a kdo ne. S tím také souvisí volba povolání. Je přeci absolutně nesmyslné, abychom někoho nutili pracovat v určitém odvětví, pokud má nadání nebo touhu pracovat, nebo alespoň se uplatnit v oboru jiném, nebo dokonce vytvářet nulovou nezaměstnanost nucením lidí zařadit se do výrobního procesu. A jak řekl Lord Acton: "Svoboda není prostředkem k dosažení vyššího politického cíle. Je to nejvyšší politický cíl sám".

Jistoty lze dosáhnout dvojí - omezené a absolutní. Pokud se jedná o jistotu omezenou, tak ta má právě velké opodstatnění v demokracii, na ni mají právo všichni bez privilegií. Opět je stanovena na jisté úrovni tak, aby lidé fyzicky nestrádali, ale rozhodně se nejedná o jistotu blahobytu. Oproti tomu absolutní jistoty nelze nikdy dosáhnout pro všechny lidi ani v totalitarismu a tudíž se omezuje jen na malou, privilegovanou skupinu . Nelze zaručit většině danou životní úroveň nebo relativní postavení. Proto je teze V.I.Lenina: "Celá společnost se stane jediným úřadem a jedinou továrnou s rovností práce a rovností odměny.", zcela zcestnou. Nelze proto plánovat jistotu, jako ochranu jednotlivce nebo skupiny proti klesání důchodů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama