Joseph Ratzinger - Evropa, její základy dnes a zítra

4. ledna 2006 v 9:08 | Jana Cagašová
Joseph Ratzinger se narodil 16. dubna 1927 v Marktl am Inn v Bavorsku, je římskokatolický teolog a 265. papež římskokatolické církve. Před svým zvolením byl blízkým spolupracovníkem svého předchůdce Jana Pavla II. Kněžské svěcení obdržel 29. června 1951.V březnu 1977 byl jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a v červnu téhož roku ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Dlouhou dobu zastával úřad prefekta Kongregace pro nauku víry (1981-2005), kam ho papež Jan Pavel II. jmenoval 25. listopadu 1981. V roce 1998 otevřel archívy inkvizice. Je profesorem teologie, zaměřuje se na dogmatiku a fundamentální teologii. Ovládá deset jazyků a bylo mu uděleno sedm čestných doktorátů. Jako poradce kardinála Josefa Fringse se zúčastnil zasedání 2. vatikánského koncilu. Papežem byl zvolen 19. dubna 2005. Ve svém úřadě se vyjadřoval konzervativně ohledně některých aktuálních témat. Společně se svým předchůdcem odsoudil teologii osvobození či feministické hnutí. Ke konzervativním názorům se přihlásil například i v kázání, kterým otevíral konkláve, jež ho nakonec zvolilo papežem. Vyzval v něm církev k návratu "k pravé víře" a marxismus, liberalismus a kolektivismus označil za vlny, které zmátly myšlení mnoha křesťanů. Je autorem mnoha knih tykajících se teologie a víry, většinu z nich napsal v němčině. Po zvolení papežem si vybral jméno Benedikt XVI. po Benediktu XV., který vedl katolickou církev od 3. září 1914 do 22. ledna 1922. Benedikt XVI. je prvním německým papežem od roku 1523, kdy zemřel Hadrián VI.. Vzhledem k jeho vysokému věku se o něm mluví jako o papeži na přechodnou dobu, očekává se také, že by mohl být na delší dobu posledním evropským papežem vzhledem k relativnímu nárůstu počtu katolíků v mimoevropských zemích, zvláště pak v Latinské Americe.
Kniha je rozdělena do 3 kapitol. Druhá a třetí kapitola obsahuje přednášky pronesené při různých příležitostech, jako bylo výročí vylodění spojenců v Normandii, 60. výročí konce druhé světové války atd.
První kapitola se zamýšlí na tím, co je Evropa, a co bylo dříve považováno za Evropu.
V 5. století př. Kr. ji Hérodotos pojímal jako území Řecka a jeho kolonií, Evropu v dnešním chápání nazýval územím obydleným barbarskými národy. Dalšího významu nabyla Evropa v Římské říši, kdy bylo Evropou nazývány země kolem Středozemního moře. Až s příchodem islámu se toto území rozdělilo na Afriku, Asii a Evropu. Po zániku Římské říše se Evropa rozšiřovala více na sever, kde vznikla Galie, Germánie a Británie. Od vlády Karla Velikého se slovo Evropa používá jako definice jeho říše. Po jejím zániku tento pojem téměř zanikl, vyskytl se v lidové řeči v 17. století ve spojitosti s tureckým nebezpečím jako forma vyjádření vlastní totožnosti a všeobecně se prosadil v 18. stol. Za druhý kořen Evropa považuje Ratzinger tehdejší Byzanc, která svůj vliv rozšiřovala směrem na sever do slovanského světa. Společným znakem obou evropských kořenů je dědictví Bible a starověké církve, která v obou světech odkazuje k počátku, který leží mimo Evropu, totiž k Palestině. Dále je to společná myšlenka impéria, společné základní chápání církve, a tudíž společné chápání práva a právních prostředků. Jako rozdíl mezi tehdejší východní a západní Evropou vidí Ratzinger dělení pravomocí mezi císařem a papežem. Zatímco v Byzanci byly tyto funkce propojeny, v západní Evropě se pravomoci císaře dělily od té doby, kdy císař Konstantin přesunul své sídlo do Konstantinopole.
Za zrození evropského kontinentu je tedy pokládán vznik karolinské říše na jedné straně a na straně druhé pokračování Římské říše v Byzanci, kde je ovšem r. 1453 nastolena nová kultura, zcela odlišná od té byzantské. Její dědictví se přesunulo na sever do Ruska, které se tímto stává součástí Evropy. Na Západě se germánská část Evropy stále více odpoutává od Říma a vzniká tam nová forma křesťanství, na druhé straně katolická církev působí v latinské části Evropy. Toto rozdělení se pak přenáší do nové části obsazené Evropou: do Ameriky, která vychází z evropských tradic, ale v 19. století stojí vůči Evropě jako vlastní dějinný subjekt.
Od Francouzské revoluce se také už dějiny neposuzují podle pojmu Boha, stát je nyní nazírán v termínech čistě světských, zakládá se na rozumu a vůli občanů - Bůh a jeho vůle jsou odkázáni do soukromé oblasti. Z tohoto rozkladu středověké ideje impéria se vytvářejí národy a státy zformované v jednotných jazykových oblastech, které se považují za nositele dějin a přičítají si univerzální poslání, což vedlo k vzájemným konfliktům, které vyústily ve 20. století.
S příchodem Evropanů na jiné kontinenty se šířil kult rozumu a blahobytu. V muslimském světě však nastala obroda islámu, která není spojena jen s novým hmotným bohatstvím islámských zemí, ale je živena vědomím, že islám je schopen nabídnout platnou duchovní základnu pro život národů, která se vytratila ze života staré Evropy, a přes svou politickou a hospodářskou moc je stále více považována za odsouzenou k úpadku a zániku. V Asii se proti Evropě pozvedá vlna buddhismu a v obou kulturách - muslimské a buddhistické - je na Evropu nazíráno jako na duchovně zcela vyčerpanou, protože opustila svou kulturu a víru, na které se zakládá její totožnost. Ratzinger toto období nazývá poevropské období technicko-sekulárního světa, kdy se Evropa v období svého největšího úspěchu dostala do krize, která ohrožuje její život a je závislá na transplantacích, které však nutně zahladí její totožnost. Zde se nabízí dvě východiska: buď Evropa jako kulturní celek zanikne, ale může předat něco ze sebe nově vznikajícím kulturám (což je teze Oswalda Spenglera, tzv. biologistická) anebo může znovu přijmout náboženství a hodnoty s ním spojené (teze tzv. voluntaristická Arnolda Toynbeeho). Které východisko je to správné, nyní nelze říci, protože nemůžeme vidět do budoucnosti. Zásadní ale zůstává otázka: Co Evropě slibuje lidskou důstojnost a k tomu zachování její vnitřní totožnosti při všech dějinných proměnách?
USA vznikly na základě liberálních církví, které nespojuje vyznání víry, nýbrž vědomí náboženského poslání vůči celému světu. Tím získává náboženství značnou veřejnou závažnost. Tyto aspekty dnes ovšem také ztrácí na důležitosti se vzrůstajícím počtem hispánského obyvatelstva. Některé kruhy v USA také působí na protestantizaci Latinské Ameriky v přesvědčení, že katolická církev není schopna zaručit stálý politický a hospodářský systém. (22) V Evropě se v 19. století vyvinul nový způsob v přístupu k náboženství. Byl to socialismus. Socialismus demokratický a totalitní. Demokratický byl schopen vytvořit protiváhu radikálních liberálních stanovisek, obohatit je a opravit (23). V mnoha věcech byl blízký katolickému sociálnímu učení a přispěl k sociálnímu uvědomění. Totalitní vzor byl spojen s materialistickou a ateistickou filosofií dějin. Dějiny jsou chápány jako proces pokroku, na jehož konci je absolutní společnost a dobré hmotné podmínky mohou zaručit štěstí všech. Za zdánlivou vědeckostí se skrývá nesnášenlivý dogmatismus: duch je výplodem hmoty; morálka je výplodem okolností a má být určována a praktikována podle cílů společnosti; všechno, co slouží nastolení konečného šťastného stavu je mravné. Převrácení hodnot, které vytvořily Evropu je zde úplné. (23) Už není důležitý jednotlivec, ale jedině budoucnost. Komunistické režimy ztroskotaly, ale zanechaly za sebou spoušť nejen hospodářskou, ale hlavně mravní, což se málo zdůrazňuje, ale tato problematika, kterou za sebou zanechal marxismus, existuje i dnes, a spočívá ve ztrátě prvotních jistot člověka o Bohu a ztrátě vědomí nedotknutelných mravních hodnot.
Zde si Ratzinger klade otázku, zda existuje totožnost Evropy, která by měla budoucnost? Naznačuje několik bodů, které by podle něj neměly chybět v Evropské ústavě. Prvním z nich je bezpodmínečnost, s níž se mají prezentovat lidská důstojnost a lidská práva jako hodnoty předcházející jakémukoli státnímu zákonodárství.(25) Z druhé je to manželství a za třetí náboženská otázka, tedy respektování toho, co je druhému posvátné. Zde uvádí také příklad: "V nynější společnosti je díky Bohu trestán ten, kdo zneuctívá víru Izraele, jeho pojetí Boha, jeho velké postavy. Také je trestán každý, kdo uráží Korán a základní přesvědčení islámu. Když však jde o Krista a o to, co je posvátné křesťanům, pak se zdá nejvyšším dobrem svoboda projevu a její omezování by bylo porušením tolerance a svobody vůbec." Zde vidí příklad jisté nenávisti k vlastní kultuře. Dnes se snažíme otevírat všem možným kulturám na úkor vlastních hodnot, ale bez těchto orientačních bodů nemůže mnohokulturnost obstát.
Druhá kapitola nese název Politika a morálka. Zde se Ratzinger zamýšlí na náboženskou funkcí státu. V předešlých obdobích bylo úkolem politického jednání uchování a obrana toho, co existovalo před jeho ohrožením. (41-42 Conservator - Salvator). Jako příklad uvádí čínský universalismus vyjádřený v "tao", což je zákon kosmický i morální, který musí lidé uznat a přizpůsobit mu své jednání. Nepořádek a chaos povstávají, když se člověk vzepře proti tao a žije, jako by tento zákon neuznal, nebo jedná proti němu. Odlišná je víra židů, která je zaměřena více do budoucnosti, kde se nachází spása. (kniha Dan 2,44). V 19. století se objevuje nový apokalyptický směr, jehož radikální formou je marxismus, směr zcela nenáboženský a protináboženský, který se ale stává náboženstvím intelektuálů. Zcela odmítá jakékoli reformy a prahne po revoluci. Dějiny jsou nazírány biologisticky, kdy vývojová teorie je na ně přenesena. Místo Boha nastoupil vývoj a pokrok. Tento pokrok se uskutečňuje, podle Hegela, dialektickým pohybem. (46) Poslední dialektickou etapu je skok z dějin útlaku do definitivní historie spásy.
Kam ale nyní umístit křesťanskou víru? V Novém zákoně s k tomuto tématu vyjadřují dvě skupiny textů: Skutky apoštolů s evangelii a Apokalypsa. Ve dvou listech apoštolů - Římanům a v 1. Petrově listě - se jasně vyzývá k tomu, aby se každý podřídil vyšší moci, která vládne, neboť není moc, která by nepocházela od Boha. Oba potvrzují božský původ státního a právního uspořádání, ale stát nezbožšťují. Stát vychází z podstaty člověka jako animal sociale et politikum. Císař v římské říši má moc světskou a jeho povinností je zaručovat právo. V míře, v jaké je ručitelem práva, může vyžadovat poslušnost, ale jen potud, než překročí své pravomoci. Tam, kde se císař povyšuje na Boha, překročil své meze a poslušnost by pak byla zapřením Boha. Toto oddělení poslušnosti je vyjádřeno v Ježíšově odpovědi farizeům na otázku daní: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je boží, Bohu." (Mk 12,17) Odmítnutí klanět se císaři a uctívat stát je v podstatě odmítnutím státu totalitního. Víra v Novém zákoně nezná revolucionáře, ale mučedníka. Ten uznává autoritu státu, ale neposlechne tam, kde se mu přikazuje postavit se proti Boží vůli. Svým utrpením pak následuje Ježíše Krista (49-50). Politika nemá obnovovat Boží království, ale starat se o správné království člověka, ve kterém mohou všichni žít pokojně a v souladu se svým vyznáním. Politika totiž patří do sféry rozumu, nikoli však technického, ale mravního, protože poslední cíl každé politiky je mravní povahy, je to mír a spravedlnost. Stranický duch bude ale stále produkovat rozličné mýty, které se prezentují jako pravá cesta politické morálky, ale v podstatě jen maskují a zastírají moc. V minulém století to byl dva hlaví mýty s hroznými následky: rasismu a národní socialismus. U obou bylo prakticky vymazáno původní mravní povědomí člověka o dobru a zlu. V dnešní době jsou mytizovány jiné hodnoty, které se jeví jako skutečné, ale kvůli jednostrannosti jejich interpretace jsou považovány za mýty. Jsou to pokrok, věda a svoboda. Pokroku bylo za posledních sto let dosaženo v mnoha oborech jako je lékařství, technika či využívání přírodních sil, a obohatil tak lidský život o nové poznatky. Stále ale existuje dvojznačnost tohoto pokroku, který začíná působit nerovnosti mezi lidmi a vyvolává hrozby pro lidstvo. Ale podle jakých měřítek by měl být usměrňován? Je třeba si uvědomit, že pokrok nevede k vytvoření nového člověka a společnosti, jak to učil marxismus a liberalismus. Člověk zůstává stejný v situacích primitivních i technicky náročných. Pokrok nemůže vést k definitivní nové, pokročilé a zdravé společnosti. To by vedlo ke konci svobody. Která je tou druhou mytizovanou hodnotou. Dnes se nezřídka pojí s anarchismem a odporem vůči institucím, a tak se stává modlou. Lidská svoboda může být vždy jen svobodou k spravedlivým vzájemným vztahům, svobodou k spravedlnosti. Jinak se stává lží a vede k otroctví. Na třetím místě zmiňuje Ratzinger vědu. Věda je pro lidstvo velké dobro. Ale existují také patologické formy vědy, která slouží nelidskosti, jako jsou zbraně hromadného ničení, pokusy na člověku. Věda by tedy také měla podléhat mravním měřítkům a mělo by být jasné, že její pravá povaha se ztrácí vždy, když se, místo aby sloužila důstojnosti člověka, dá k dispozici moci, obchodu nebo úspěchu.
Zde jako velký problém vyvstává právo na život pro každou lidskou bytost. Ve jménu svobody a vědy je toto právo stále vážněji zrańováno. Tak, kde je potrat pokládán za právo na svobodu, je svoboda člověka postavena nad právo druhého na život. Tam, kde se pokusy s embryi požadují ve jménu vědy, je důstojnost člověka popřena a pošlapána u bytosti nejbezbrannější. Zde je třeba se zamyslet na pojmy svobody a věda, nechceme-li ztratit úctu k člověku a k jeho důstojnosti. Člověk je teď schopen "dělat lidi", vyrábět je ve zkumavce. Člověk se stává výrobkem, a tím se jeho vztah k sobě samému radikálně mění. Není už darem přírody nebo Boha Stvořitele. Je produktem sebe samého. Dostává se do pokušení zhotovit dokonalého člověka, dělat s ním pokusy a pokládat lidi za odpad.
Z těchto tří pohledů vyplývá, že by nad lidským jednáním měl stát řád, který převyšuje veškeré zákony států, na kterých se shodne většina. Za právo nemůže být např. považováno zabíjení nevinných, i když se na něm shodne většina. Ve starověku, středověku i v moderní době existovalo tzv. přirozené právo, které bylo nad jakýkoli stranický boj. Dnes je spíš považováno za zvláštní katolickou nauku, ne za něco, co je všem zjevné. To znamená krizi politického rozumu, která se rovná krizi politiky jako takové. Přirozené právo pochází už z doby antického Řecka, kdy tradiční právo založené na náboženství, ztrácelo svou zjevnost a bylo třeba pátrat po jeho hlubších důvodech. Také v novověku při objevení Ameriky, kde žily národy, které nepatřily ke křesťanskému právnímu obzoru, a neexistovalo s nimi žádné právní společenství, byly tedy považovány za bezprávné a bylo třeba vytvořit tzv. ius gentium (právo národů), které předcházelo křesťanskou právní strukturu a upravovalo spravedlivé soužití mezi národy. Dalším zlomem bylo rozdělení víry v křesťanstvu. Hugo Grotius a Samuel von Pufendorf přišli tehdy myšlenkou přirozeného práva, které vychází z rozumu a stojí nad všemi konfesemi. Dnes z toho to práva zůstal jen jeden prvek, a to lidská práva…
Vydáno v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří, 2005
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama