Robert A. Dahl - Demokracie v právním státě? část 1

2. ledna 2006 v 15:56 | Adam Dvořák
After the Revolution? (Authority in a Good Society)
O autorovi
Robert A. Dahl je jedním z nejslavnějších amerických politologů. Narodil se 17. prosince 1915. Byl profesorem politologie na Yaleské univerzitě a prezidentem Americké politologické asociace. V současnosti je v důchodu. Mezi jeho nejznámější práce patří publikace Kdo vládne? (Who geverns?; 1969), Demokracie a její kritikové (Democracy and its critics; 1989) nebo Jak demokratická je americká ústava? (How democratic is the American Constitution?; 2003).

Tři kritéria autority
V první kapitole se autor stručně věnuje historii demokratizačního procesu a dále pak vymezuje tři kritéria, podle kterých se rozhodujeme, zda demokratickou autoritu akceptujeme.
Demokracie se podle Roberta Dahla nikdy podstatně nepřiblížila svým teoretickým mezím. Je to vidět na třech velkých historických snahách o zdemokratizování vlády. První, v Řecku a Římě od konce 6. stol. př. n. l., byla poznamenána otroctvím a vyloučením žen z politického života. Druhá vlna demokratizace přišla v 10. a 11. století v městských státech severní Itálie. Dříve, než se stačila rozvinout, skončila v aristokracii, despotismu a cizí nadvládě. Třetí období, začínající francouzskou a americkou revolucí, se snažilo, na rozdíl od předchozích dvou, demokratizovat velké státní útvary. Úroveň těchto států je však také daleko od pomyslného vrcholu politické demokracie. Politický vliv je totiž rozdělen velmi nerovnoměrně. Důraz je kladen na demokratizaci autority státu, méně na ostatní společenské instituce (politické strany, podniky, odbory, univerzity).
Právě politické strany, jež jsou pro řádnou funkci demokracie nepostradatelné, jsou spíš oligarchické než demokratické (zde platí Michelsův "železný zákon oligarchie"). Ovšem proces demokratizace je v mnoha ohledech spíše nadbytečný. I v demokratickém státě mohou být nedemokratické formy autority žádoucí. Otázka zní: kdy?
Existují 3 kritéria, podle kterých to lze posoudit: kritérium osobní volby, kritérium kompetence a kritérium hospodárnosti.
Osobní volba
Kritérium osobní volby zjednodušeně znamená: "Mám-li přijmout rozhodnutí o věcech, jež se mě týkají, měla by odpovídat mé osobní volbě." Jak uvést toto kritérium do souladu se společenskou existencí? Buď spolu musíme všichni neustále souhlasit, nebo musíme nalézt způsob, jak se vypořádat s nesouhlasem. První možnost, tedy jakási absolutní harmonie, je pochopitelně nereálná. To by znamenalo, že každé společenství pro mě bude nelegitimní. Pak se také nabízí možnost společenství zcela ovládnout, stát se diktátorem. To je ovšem těžko uskutečnitelné a zároveň to neodpovídá dalšímu principu, který Dahl zavádí, totiž, že kritérium osobní volby musí platit pro každého. Jedná se o princip politické rovnoprávnosti. Dahl doslova říká: "Žádná autorita nemůže být demokratická, pokud nevychází z nějaké zásady politické rovnoprávnosti."
Je lepší uznat, že i druzí mají právo použít kritérium osobní volby. Nelze totiž uspokojivě dosáhnout svých cílů, pokud neumožníme ostatním, aby usilovali o své se stejnou rovnoprávností. V některých věcech se musí rozhodnout tak, aby osobní volby každého měla stejnou váhu. Ale ne vždy tomu tak je. V situacích, kdy existují různé stupně informovanosti (například na operačním sále), se přirozeně vzdáme své občanské rovnoprávnosti. Podmínkou přijetí zásady politické rovnoprávnosti je přesvědčení, že v otázkách týkajících se společenství jsou všichni jeho členové přibližně stejně kompetentní.
Kdykoli se lidé začnou považovat za sobě rovné, přijímají, podle Dahla, nějakou formulaci většinového principu. Za určitých podmínek, tak většinový princip usmiřuje kritérium osobní volby s údělem společenské existence. Je ovšem třeba, aby mezi členy společenství existovala co největší shoda, aby nedocházelo k tomu, že část společenství bude velmi často svými rozhodnutími omezovat jinou část.
Dostáváme se tak k problému většiny a menšiny. V některých případech není možné podřídit se rozhodnutí většiny. Například pokud jde o minimální míru svobody, kterou musí mít menšina, aby mohla přesvědčovat ostatní a stát se případně většinou. Další svobody nutné k udržení samotného majoritního principu jsou svoboda slova, shromaždování apod. To, aby většina nenarušila tyto pro nás nejcennější oblasti, lze vyřešit několika způsoby.
1. řešení: systém vzájemných záruk
- omezení moci většin
- některé otázky vyjmout z rozhodování většiny (právo veta pro menšiny apod.)
- většina bude souhlasit, aby integrovala menšiny, a zabránila rozpadu společenství
- členové většiny se mohou kdykoli stát menšinou
2. řešení: řešení svorných společenství
- Rousseauovo řešení
- vznik malých společenství, kde spolu všichni souhlasí
- mizí problém většiny a menšiny
- vyžaduje garanci v systému vzájemných záruk
3. řešení: spotřebitelská volba (autonomní rozhodování)
- některé problémy nevyžadují obecně závazné rozhodnutí a lze je přesunout do oblasti osobní volby
- vyžaduje garanci v systému vzájemných záruk
Kompetence
Druhým kritériem, které můžeme považovat za základ autority je kritérium kompetence. To uplatňujeme v případech, kdy nějaké rozhodnutí považujeme za zvlášť závažné proto, že jej učinila osoba svými znalostmi nebo schopnostmi pro daný úkol kvalifikovaná (například pilot letadla, doktor…). Pod pojmem kompetence rozumíme jak odborné znalosti, tak i mravní kvality (kupříkladu předseda ústavního soudu by měl být nejen dobrý právník, ale i mravně silný člověk).
To nás přivádí k dalšímu důležitému aspektu. Není pravda to, že by měl každý mít právo účastnit se na rozhodování, jež podstatným způsobem ovlivňují jeho zájmy. Účasti bychom se měli ve vlastním zájmu vzdát tam, kde jsou výrazné rozdíly ve znalostech a schopnostech.
Bylo by možno namítnout, že kritérium kompetence je zcela v rozporu s kritériem osobní volby. Ve skutečnosti ale kritérium kompetence závisí na kritériu osobní volby. Zřejmé je to v případech, kde se dobrovolně podřídíme kompetentnější autoritě. V jiných případech se obě kritéria střetávají a je nutno volit jedno z nich, případně dát přednost jakési směsi kompetence a osobní volby.
Hospodárnost
Toto kritérium se uplatnilo již v athénské demokracii. Nejvyšší demokratický orgán, který představovalo shromáždění všech občanů, se scházel každý měsíc. Pro naléhavé případy ovšem jmenoval radu pěti set. Jelikož i pět set lidí je příliš mnoho, existovala ještě takzvaná vnitřní rada, čítající padesát mužů. Důvodem je právě hospodárnost.
Aplikujeme-li kritérium hospodárnosti na autoritu, dospějeme podle Dahla k závěru, že optimální systém pro rozhodování nemusí být ten, který se běžně považuje za "ideální". Dokonce lze říci, že se optimální skoro vždycky liší od ideálního (viz. Platónův ideální stát). Systém rozhodování, který je podle kritéria osobní volby a kompetence nejlepší, může být podle kritéria hospodárnosti ten nejhorší. Někdy je tedy lepší dát přednost optimálnímu před ideálním.
Abych shrnul tuto kapitolu, řekl bych, že při přijímání (případně odmítání) autority se rozhodujeme podle tří kriterií. Tato kritéria kombinujeme v různém poměru v různých situacích a jejich uplatnění je věcí individuální. V jednom společenství může vést aplikace k politické rovnoprávnosti a vládě většiny, v jiném společenství tomu tak být nemusí. Dahl doslova říká: "Demokracie ve smyslu politické rovnoprávnosti a vlády většiny nemusí být vždycky tím nejvhodnějším řešením pro každý typ společenství. V extrémních případech, kde se lidé liší zásadně kompetencí, jako například v nemocnici nebo na lodi, je rozumné požadovat, aby vedení převzali odborníci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama