ROBERT MICHELS - POLITICAL PARTIES: A SOCIOLOGICAL STUDY OF THE OLIGARCHICAL TENDENCIES OF MODERN DEMOCRACY

2. ledna 2006 v 16:02 | Jan Dvořák
The Free Press, New York, 1968
Michels,Robert (1876-1936) se narodil v katolické rodině německo-italského továrníka. Narozen v Kolíně, zvolil si nejdříve kariéru v Pruské armádě. Následně studoval v Paříži, Mnichově, Lipsku a Halle. V roce 1904 odešel z armády na univerzitu v Marburgu, kde byl tři roky docentem, zároveň přednášel na univerzitě v Bruselu. V roce 1903 se stal členem Německé sociálně-demokratické strany a krátce potom příznivcem syndikalistů. Po řadu let byl aktivním členem strany a zároveň kritickým pozorovatelem dění uvnitř strany.

Zastával funkci delegáta na stranických sjezdech v letech 1903-05. V roce 1907 neúspěšně kandidoval do parlamentu, ten samý rok se přestěhoval do Turína, kde se stal členem Italské socialistické strany. Na podzim roku 1907 odchází z obou výše zmiňovaných stran. V tomtéž roce začal vyučovat na univerzitě v Turíně, mezitím mu bylo zakázáno přednášet na německých univerzitách, a to hlavně pro jeho politické názory a aktivity. Max Weber na jeho obhajobu napsal článek do Frankfurter Zeitung, ve kterém toto prohlásil za perzekuci. Weber se touto záležitostí údajně zabýval několik měsíců. V roce 1913 se stal spolu-šéfredaktorem časopisu Archiv fuer Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. Kniha Political Parties vznikla během jeho pobytu v Turíně. Odmítnutí možností demokracie, syndikalismu a socialismu, se stalo kritickým bodem v jeho životě. V roce 1928 se na osobní pozvání Mussoliniho vrátil do Itálie, aby se stal obhájcem fašismu. Umírá v roce 1936 v Římě.[1]
Michels,Robert (1876-1936) německý sociolog se nejvíce proslavil svou tezí o "železném zákonu oligarchie" kde říká, že oligarchické struktury nakonec dominují jakékoliv politické organizaci nezávisle na její politické orientaci, tuto myšlenku dále rozvinul hlavně v práci z roku 1911, nazvané Politické strany, kde podrobil důkladné analýze zejména Sociálně-demokratickou stranu v Německu, o této práci budu dále hovořit. Jeho hlavní argument byl kombinací analýzy specifických empirických okolností společně s více obecným argumentem založeným pouze na práci s čísly - čím větší organizace je tím méně je opravdových vůdců a tito vůdcové jsou tím více vzdáleni od lidových mas. Michels si všímá procesu, kdy jsou řadoví členové pohlcování stranickou byrokracii a jejich význam je marginalizován tímto procesem, který se snaží o zachování stávající stranické struktury. V mnoha případech, říká Michels, strana odolá jakékoliv změně ať se to týká její struktury nebo způsobu fungování. Strana je postupně čím dál tím víc řízena zájmy svých vůdců a vedoucích intelektuálů jejichž zájmy se liší od zájmů většiny ostatních členů strany. I když Michels říká, že tento proces se týká všech organizací, věnoval se obzvláště poklesu jakéhosi "revolučního potenciálu" levicových stran, v tomto se shodoval například s Vilfredem Pareto a Gaetanem Moscou, kteří zastávali podobné názory, i když v o něco umírněnější podobě než Michels. Michels se s těmito stanovisky ztotožňuje, nicméně se později stává příznivcem italských fašistů, v období kdy nastupuje na univerzitu v Perugii. Michels se věnoval i jiným tématům, i když jeho další práce nedosáhly takového věhlasu jako ta první[2].
Kniha Roberta Michelse je považována za klasiku v oboru politické sociologie. Nejmladší studie vnitřního uspořádání politických stran, odborů a nátlakových skupin berou tuto knihu jako jakýsi počáteční bod: ovlivňuje otázky, které jsou kladeny a koncepty, které jsou přijímány.
Kniha může být nahlížena ze tří různých pohledů, za prvé jako studie vnitřní struktury politických stran a zkoumání efektu rozličných vnějších a vnitřních faktorů na tuto strukturu, dále tato kniha může být chápana jako příspěvek k debatě uvnitř tehdejší Německé sociálně-demokratické strany respektive uvnitř celého sociálně-demokratického hnutí, příspěvek k debatě o roli, kterou strana hraje nebo by mohla hrát v tzv. dosažení socialismu, Michels byl až do roku 1907 členem německé sociálně demokratické strany a kniha byla do jisté míry deziluzí ze současného stavu. Třetí pohled je ten, že kniha je příspěvkem k myšlenkovému proudu elit.
Dílo ve své době vyvolalo značný ohlas. Autor se v něm zabýval vnitřním fungováním stran, a došel k závěru, že se za fasádou zdánlivě demokraticky řízené strany skrývá organizace s výrazně vyvinutými oligarchickými sklony. Na rozdíl od obecně deklarovaného demokratického principu vlády většiny, zde podle něj vládne úzká menšina několika vyvolených stranických vůdců. Podle Michelse disponují vůdci oproti běžným straníkům řadou výhod, které jim umožňují získat nad nimi převahu a vytvořit tak svou nadvládu. Mezi tyto výhody patří např. jejich větší zběhlost s politickou činností, např. němečtí sociálně demokratičtí vůdci měli zkušenosti s parlamentními debatami, které jim umožnily kontrolovat stranické schůze. Ovládali tisk, rozhodovali o použití finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že byli placení, mohli vnitrostranickým záležitostem věnovat všechen svůj čas. Tato výhoda chyběla běžným straníkům, kteří se především museli starat o vlastní obživu a až pak se mohli zabývat stranickou činností. Vůdci dále disponovali podstatně větším množstvím klíčových informací.
Michels strany nezatracoval. Uznával jejich nezastupitelnost. Podle něj se jedná především o: "zbraň slabých v boji se silnými. Izolovaný člen pracující třídy je bezbranný v rukou ekonomicky silnějších, princip organizace je absolutně podstatná podmínka politického boje mas."
Když Michels hovořil o vedení, nemluvil vždy o stejných lidech. Někdy měl na mysli pouze jednu osobu - předsedu strany, jindy se věnoval širší stranické elitě, zahrnující třeba i stovky lidí.
Proti možnosti přímé demokracie, která by mohla znamenat omezení oligarchie, hovoří podle Michelse fakt velikost strany. Jím zkoumaná německá sociálně demokratická strana byla strana masová. Pro takto velkou stranu není pochopitelně možné, aby se celá každý den shromáždila na určeném místě a rozhodla daný problém. Proti tomu podle něj hovoří nedokonalost komunikačních prostředků a pak potřeba se někde shromáždit.
Michels vysvětluje potřebu omezení přímé demokracie i nebezpečím nižší kompetentnosti. Pro dosažení určitého cíle, pro který strana vznikla, je nutno najít schopné lidi. Spoléhat na to, že se v přímé demokracii prosadí hlas moudrých proti "nevědomé" většině, nemusí vždy vyjít. Michels vycházel hlavně ze složení jím zkoumaných dělnických stran. Většina členů byli dělníci s velmi nízkým vzděláním. Snaha stran po větší kompetentnosti vedoucích stranických činitelů vedla k vzniku stranických škol. Ty jsou historicky záležitostí především sociálně demokratických a komunistických stran. Politické školy byli placeny stranami, straníci, kteří je navštěvovali, dostávali od strany náhradu za mzdu ušlou během jejich pobytu ve škole. Do těchto zařízení byli přednostně přijímáni už s výkonem nějaké funkce zkušenost mající, prověření dlouholetí členové. Existence stranických škol byla jedním z faktorů vedoucích k vzniku privilegované třídy uvnitř strany. Absolventi těchto škol získali vůči masám výhodu lepšího vzdělání.
Michels upozorňuje na další technicko-administrativní příčinu oligarchie. Demokracie je neslučitelná s rychlostí. Pro prosazení cílů strany potřebuje vedení dostatečnou míru autority a autonomie. Určitá míra vojenské hierarchičnosti a disciplíny je nezbytná. Vůči referendu a dalším demokratizačním opatřením se proto elita podle Michelse staví odmítavě.
Michels dále upozorňuje, že zdánlivě demokraticky vypadající hrozba rezignací, je ve skutečnosti účinný oligarchický prostředek, mající za cíl posílit postavení předsedy. Předsedův oponent, zvláště pokud je dosavadní vůdce považován masami za nenahraditelného, je tímto krokem zahnán do úzkých, musí ukázat skutečně závažné důvody pro své útoky na vedení."Vůdce žádající hlasování o důvěře se zdánlivě podvoluje soudu svých straníků. Ve skutečnosti ale klade na misku vah celou svou nepostradatelnost, a tak většinou donutí své straníky k souhlasu s jeho vůlí."
Ne každý má stejnou chuť věnovat se intenzivně stranickému životu. O většině se dá říct, že rádi najdou někoho, kdo se za ně bude naplno věnovat všem problémům. "V mase, dokonce v organizované mase dělnických stran, existuje ohromná potřeba vedení. Tato potřeba je doprovázena pravým kultem osobnosti vůdců, kteří jsou považováni za hrdiny."
Za další podstatnou výhodu vůdců v porovnání s masami považuje Michels jejich řečnické a další intelektuální kvality.
Sílu vůdce posiluje nekompetentnost mas. Pokud je vůdce straníky vnímán jako nepostradatelný může jednat i proti jejich mínění. Straníci si jsou vědomi jeho nenahraditelnosti. Mnohdy s ním nemusí ve skrytu duše souhlasit, ale nemohou ho svrhnout.
Dalším podstatným faktorem ovlivňujícím oligarchii je délka trvání mandátu. Čím je delší, tím více posiluje postavení vůdce vůči straníkům.
Michels se k délce mandátu staví dvojznačně. Na jedné straně upozorňuje, že čím je delší volební období, tím se zvětšuje nebezpečí oligarchie. Na druhou stranu zdůrazňuje, že pro zdar věci, pro kterou byla strana založena, je nezbytné, aby byl mandát delší. Jedině tak se nový vůdce může zapracovat ve funkci, získat nepostradatelné zkušenosti. Michels si je těchto výhod delšího mandátu vědom. Především zdůrazňuje, že déle sloužící vůdci by neměli tak snadno sklouznout k populismu, který by jim zajistil znovuzvolení. Mají čas, mohou pracovat v delším časovém horizontu.
Strana často střídající své vůdce se rovněž dostává do nebezpečí mít nekonzistentní, velmi nestálou politiku. Se stále se měnící stranou není lehké soužití. Taková strana pak může ztratit část svého koaličního potenciálu.
Oligarchie se vyznačuje snahou odcházejícího vůdce prosadit svého nástupce, nenechat o něm rozhodnou bez svého zasahování masu samotnou.
"Praxe platit za všechnu vykonanou práci pro stanu, má tendenci směřovat v nemalé míře k posilování stranické byrokracie a favorizuje centralizaci. Finanční závislost na straně, tj. na vůdci, který představuje většinu, svazuje organizaci železnými pouty." Robert Michels věnoval kontrole stranických financí oprávněnou pozornost. Především je podle něj důležitá otázka, kdo rozhoduje o použití stranických peněz. Každá strana platí své byrokraty, kteří jsou na ní finančně závislý. Ten kdo kontroluje finance, kontroluje i byrokracii. Dále ho zajímá, zda strana platí své poslance sama, nebo zda jsou placeni státem.
Stranickému tisku přikládal Robert Michels ve své době značný význam - "tisk představuje mocný nástroj k dobytí a následné konsolidaci moci vůdců."
Širší stranickou elitu posiluje, když je současně v parlamentu. "Poslanec uniká diky svému mandátu dohledu stranické masy. Svou poměrnou nezávislost získává díky faktu, že je volen na určitý počet let a nemůže ho být zbaven nikým tak dlouho, dokud má důvěru voličů."
V kapitole o boji mezi vůdci a masou se píše, že masa sice disponuje mnoha teoretickými možnostmi jak vedení svrhnout, ale že proti jejímu praktickému naplnění mluví řada konzervativních tendencí. Část z nich jsem popsal výše.
Zapomenout by se nemělo, že vedení je voleno nepřímo, tj. pomocí delegovaných zástupců. Silně to kontrastuje s tím, jak se všechny soc. strany dožadovaly v 19. a 20. století přímé volby do parlamentu. Ve vlastních záležitostech ale uplatňovaly systém nepřímé volby. Menší delegované shromáždění je snadněji kontrolovatelné.
Robert Michels se domnívá, že staré vedení může být svrženo jen, když je elita nejednotná nebo když se staré vedení dopouští značného množství přehmatů, které uvedou v pohyb i ve většině případů apatickou masu. Pokud se tak náhodou stane, nové vedení stejně opět brzy vyvine oligarchický systém.
Shrnutí
Kniha je poplatná své době a pochopitelně i názorům autora. Vše je podřízeno objasnit a obhájit Michelsovu teorii, jiný přístup podle něj není možný. Knihu je potřeba vnímat také s ohledem na postavení a vztahy autora v Německé sociálně-demokratické straně, s ohledem na jeho marxistické a syndikalistické názory. Michels přikládá slovům, svůj vlastní význam, který nikde nedefinuje a je obtížné ho odvodit.
Bibliografie:
Political Parties: A Sociological Study Of The Oligarchical Tendencies Of Modern Democracy
Morris Janowitz, The Public opinion quarterly, Vol 13, No. 4, (Winter 1949-1950), 705-706
Roberto Michels and the Study of political parties
Gordon Hands, British Journal of Political Science, Vol 1, No. 2, (Apr. 1971), 155-172
Robert Michels' Political Parties in Perspective
Philip J. Cook, The Journal of Politics, Vol 33, No. 3, (Aug. 1971), 773-796
Democracy, Organization, Michels
John D. May, The American Political Science Review, Vol 59, No. 2, (Jun. 1965), 417-429
Political Parties: A Sociological Study Of The Oligarchical Tendencies Of Modern Democracy
Gabriel A. Almond, American Sociological Review, Vol 15, No. 1, (Feb 1950), 146
The Law of Oligarchy
C.W. Cassinelli, The American Political Science Review, Vol 47, No. 3, (Jun. 1953), 773-784
Political Parties: A Sociological Study Of The Oligarchical Tendencies Of Modern Democracy
C.A. Beard, Political Science Quarterly, Vol 32, No. 1, (Mar. 1917), 153-155


[1] Gordon Hands, "Roberto Michels and the Study of Political Parties", (British Journal of Political Science, Vol., No.2, Apr. 1971), 777-778
[2] "Michels, Robert" Dictionary of the Social Sciences. Craig Calhoun, ed. Oxford University Press 2002. Oxford Reference Online. Oxford University Press. Charles University. 2 December 2005 http://www.oxfordreference.com/views/ENTRY.html?subview=Main&entry=t104.e1072
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jim Jim | E-mail | 8. října 2014 v 14:47 | Reagovat

JB finančná skupina spoločnosti
ADRESA: 22 St Shfield UK, EC1AM 9LB. Nová biela,
ORP-Jauche, Belgicko Zavolajte nám z Veľkej Británie:
(447035947330) Belgicko (03266468733)

Potrebujete naliehavú pôžičku pre vaše podnikanie, alebo splatiť svoje účty, Ak máte záujem, kontaktujte nás na org.jb12@centrum.sk viac informácie. Jim Bridger

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama