Fareed Zakaria: Budoucnost svobody

25. března 2006 v 9:21 | Matěj Chytil
předmět: PB214 Seminář k politologii II., vedoucí semináře: Mgr. Jan Jüptner, autor: Matěj Chytil, 3. ročník IPS FSV UK, semestr: LS 2005/6, odevzdáno dne 25. 3. 2006, prezentace: 15. 3. 2006
Fareed Zakaria (*1964) se narodil v indické Bombaji. Od 15ti let žije v USA, vystudoval historii na univerzitě v Yale a získal doktorát z mezinárodních vztahů na Harvardu. Patří k mediálně nejvýraznějším americkým politologům, publikuje v řadě periodik. Několik let působil jako zástupce šéfredaktora odborného časopisu Foreign Affairs, dnes je redaktorem týdeníku Newsweek International. Odborné uznání i zájem veřejnosti vyvolala již jeho kniha Od bohatství k moci (1999). Zpravidla je řazen mezi konzervativní (či módně a aktuálně neokonzervativní) myslitele, což lze dobře vyčíst i z knihy Budoucnost svobody, která ve své základní myšlenkové ose zřetelně navazuje na klíčové dílo konzervativního smýšlení, Tocquevillovu Demokracii v Americe.

Tématem knihy je vztah svobody a demokracie v USA i ve světě, jeho historické proměny a možný budoucí vývoj. Základními pojmy jsou "ústavní liberalismus", který definuje jako vládu zákona spojenou s individuálními právy a fungujícím institutem soukromého vlastnictví, a "liberální demokracie", tedy systém, v němž se ústavní liberalismus snoubí s demokratickým způsobem volby vlády. Základní tezí je, že ústavní liberalismus historicky i z principu fungování liberálních demokracií samotnou demokratickou volbu předchází. Z knihy může vyplynout, že autor význam demokracie upozaďuje před liberalismem, je však třeba mít na mysli, co tyto pojmy v Zakariově pojetí obsahují a k jakým závěrům jejich užití vede. V tomto příspěvku budeme knihu charakterizovat držíce se struktury a návaznosti samotného jejího textu, neklademe si za cíl kriticky analytickou práci, ale referát deskriptivního charakteru.
"Žijeme ve věku demokracie"[1], dozvídáme se hned v úvodu knihy. Autor zdůrazňuje, že dvacáté století bylo skutečně věkem demokracie, která se za těch sto let stala neúspěšnějším systémem státního zřízení na celém světě. Upozorňuje, že i světově proslulí diktátoři a autoritativní vládci vydávají spoustu úsilí a peněz na pořádání všeobecných voleb, ač ne vždy zcela regulérních, jen aby se vešli alespoň zdánlivě do demokratického střihu. V tomto věku se hroutí hierarchie, společnost se demokratizuje, moc se přesouvá na čím dál vyšší počet lidí, demokracie se stává "životním stylem". Stejný trend postihuje kapitál, který opouští ruce úzké skupiny, podobně jako kulturu (zaznamenáváme rychlý úpadek kultury "vysoké" a vzestup popkultury, kultury lidové). Internet je symbolem "demokratizace techniky" a širokého přístupu k informacím. Už na prvních stránkách si lze všimnout, že Zakariův pojem demokracie není úplně obvyklý, resp. je používán v ne zcela běžných konotacích. Často připomíná spíš ochlokracii, vládu lůzy. Definice, kterou si bere na pomoc, hovoří toliko o způsobu výběru vlády, a to svobodnými, otevřenými a regulérními volbami. "Demokratizace techniky" pak znamená nejspíš její zpřístupnění veřejnosti, většímu počtu lidí.
Na Západě však demokracie znamená "liberální demokracii", neboť spojení demokracie a liberalismu je zde považováno většinou za samozřejmé. Ústavní liberalismus však vychází se západní tradice, ze snah ochránit a vymezit svobody jednotlivce před různými formami vnějšího útlaku, a zdůraznit jejich ústavní charakter. Tato tradice je se všeobecnými rovnými volbami spjata teprve od dvacátého století, avšak jeho druhá polovina udělala z tohoto spojení samozřejmost. Zakaria uvádí, že Američané mají potíže tuto distinkci vůbec rozeznat a pochopit, na několika příkladech však ukazuje, nakolik je závažná. Připomíná, že černá skvrna americké minulosti - otroctví - byla odstraněna navzdory vůli většiny, a kdyby se postupovalo demokraticky (rozuměj všeobecnou volbou, referendem), nikdy by nezmizela. Zápal, s jakým USA prosazuje demokracii venku, je podle autora v rozporu s vnitřními mechanismy v samotných státech, které mnohdy moc demokratické nejsou (nejvyšší soud, senát). Zatímco Tocqueville upozorňoval, že demokracie se může zvrhnout v tyranii většiny, Zakariovi už tyto pojmy v lecčems splývají (viz výše uvedený příklad s otroctvím), a nelze se proto divit jeho kritickému, až "antidemokratickému" postoji.
Stručná historie svobody
Populární a pro severoamerické publikum sepsaný vývoj občanských svobod a ústavnosti v Evropě otevírá hlavní část knihy. V dialektice středověkých investiturních sporů a vůbec celého konfliktu dvou mečů, světského a duchovního, spatřuje Zakaria místo, kde se občanské svobody rodí (a nelze tvrdit, že by to byla myšlenka převratná), a v reformaci se jejich prostor rozevírá ještě znatelněji (připomenut je Martin Luther a vrata kostela, samozřejmě i knihtisk). V krátkosti je zmíněn i nepominutelný význam Velké francouzské revoluce a počátku přirozenoprávních teorií. Zakariova "stručná historie" je poměrně sugestivní, leč velmi selektivní a nepříliš odborně fundovaná (možná i pro tyto nedostatky mohou jeho kritici hovořit o "skandálním překrucování dějin typickém pro neokonzervatismus"[2]). Autor se vzestupem individuálních svobod spojuje i rozmach kapitalismu v devatenáctém století, a s koncem kapitoly již formuluje tezi, která se v textu ještě několikrát zopakuje, totiž že kapitalismus, svobody a právo musejí demokracii předcházet. Zde cituje i Sartoriho, který mluví ve stejném duchu, a poukazuje na příklady asijských států (Tchajwan, Jižní Korea, Thajsko), které tuto tezi podporují.
Cesta dlážděná omyly
Historický exkurz pokračuje úvahou o různém způsobu i úspěchu prosazování demokracie na evropském kontinentě, vzpomenut je pochopitelně krvavý francouzský pokus z konce osmnáctého století a jakobíni, "první neliberální demokracie" (Talmon). Opět je zdůrazněn význam ekonomicky silné střední třídy, a zdůrazněna neúspěšnost snah prosadit demokratické mechanismy bez něj. Citováni jsou myslitelé s podobnými příspěvky (Lipset), které hovoří o primátu ekonomiky při vzniku fungující demokratické společnosti ("čím více se nějakému státu daří, tím větší má šanci uchovat si demokracii")[3]. Pro tuto souvislost hovoří i citovaná teorie Adama Przeworského, která srovnává výši HDP a stabilitu příslušného demokratického zřízení. Kapitalistický charakter blahobytu je však nezbytný, ukazuje se, že státy, které založily svůj úspěch na nerostném bohatství, se standardům liberálních demokracií nepřibližují.

[1] Zakaria (2005), s. 17
[2] Chmelár, E. Neokonzervativizmus ako hodená rukavica [online]. Britské listy, 20. 2. 2006. [cit. 25.března 2006]. Dostupné na WWW: http://www.blisty.cz/2006/2/21/art27141.html. ISSN 1213-1792.
[3] cit. podle Zakaria (2003), s. 86
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama