Heywood II.

22. března 2006 v 22:51 | Lenka Pavelková

Nacionalismus

Také nacionalismus není ideologie ve smyslu rozpracovaného souboru idejí a hodnot, ale spíše doktrína/názor. Podstatou nacionalismu je zásada, že si národ nebo všechny národy musí vládnout samy - ale tato samotná zásada prochází i jinými ideologiemi. Nacionalismus se nejednou spojuje s jinou ideovou základnou (náboženství, marxismus).

Nacionalismus je v mnoha směrech nejúspěšnější politické učení - na světových dějinách se celkem zásadně podílí už 200 let a nejednou zastiňuje další přítomné ideologie (např. na Středním Východě).
Samotná doktrína nacionalismu se zrodila během Francouzské revoluce, před ní se lidé identifikovali podle svého vládce, nikoli podle národa. Ale 1789 bylo povstání francouzského lidu, tj. národa. Za zakladatele novodobého nacionalismu je považován J. J. Rousseau: národ by měl být svým pánem. V Evropě se začalo národní vědomí více rozvíjet během napoleonských válek a během 19. století se ideje nacionalismu rozšířily i do Latinské Ameriky. Následná vlna nacionalismu přepsala během 19. století celkem zásadně mapu Evropy, začaly se rozpadat mnohonárodnostní říše (Turecko, Rakousko, Rusko): 19. století bylo století vzniku národních států (Itálie, Německo). Ke konci 19. století se nacionalismus stal skutečným lidovým hnutím, čímž umožnil růst základního školství, gramotnosti a šíření populárních novin. Změnil se ale i charakter nacionalismu - už není tak liberální jako na začátku, stává se konzervativním: neživí se vidinou budoucnosti, ale vzpomínkami na minulost a tradicemi. Takový nacionalismus se stával stále více xenofobiím, živil politiku koloniální expanze a přispěl i k mezinárodnímu soupeření a podezřívání, které nakonec vedly k první světové válce. Ke konci první války se dokončilo budování národních států ve střední a východní Evropě (Wilson) - v Evropě vzniklo osm nových států (Finsko, Maďarsko, Československo, Polsko, Jugoslávie). První válka ale nevyřešila napětí mez národy, dostávají se k moci hnutí slibující obnovení národní hrdosti apod. Nacionalismus byl tedy silným faktorem, který výrazně přispěl k oběma světovým válkám.
Ve 20. století se doktrína nacionalismu rozšiřuje po celé Zemi, projevuje se především povstáními proti koloniálním velmocím, po roce 1945 se úplně mění mapa Afriky a Asie. Později zaznamenal nacionalismus poněkud útlum a to zejména se vznikem mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU), ale v šedesátých letech se začal opět objevovat, zejména v Severním Irsku, Baskicku, Quebecu.
Základem nacionalismu je národ coby přirozený a jedině správný nositel státní moci. Ovšem nutně se musíme zeptat, co je to tedy národ a proč má být nositelem státní moci. Navíc je třeba jasně oddělit pojmy stát a národ.
Národ je kulturní entita/skupina lidí spojených společnými hodnotami a tradicemi
(jazyk, náboženství, dějiny), kteří obvykle žijí ve stejném zeměpisném prostoru.
Stát je politická instituce, která má suverenitu neboli nejvyšší a neomezenou moc
v rámci vymezení teritoriálních hranic.
Cílem nacionalismu je, aby se národ a stát co nejvíce kryly. Podle nacionalismu má každý národ mít politické vyjádření a právo na sebeurčení. V praxi to tak samozřejmě není - a zřejmě ani nemůže být. Už proto, že nelze žádnými objektivními způsoby zjistit, kde jaký národ skutečně existuje. Národy jsou totiž asi nejvíce definovány subjektivním pocitem sounáležitosti jeho příslušníků.
Problém je, že nacionalismus může být iracionální a lze ho snadno využít k obhajobě vojenské expanze, války apod. Problém nastává zejména tehdy, když si jeden národ (nebo některý jeho příslušník) usmyslí, že je lepší než ty ostatní a že je třeba s tím něco udělat. Např. Evropané líčili kolonialismus jako morální povinnost.

Fašismus

Pojem fašismus se většinou používá nepřesně a pejorativně, fašista je téměř vždy synonymem ke slovu diktátor. Podle Heywooda ovšem fašismus nespočívá v pouhé represi.
Slovo fašismus je odvozeno od slova fasces, které ve starém Římě označovalo svazek prutů užívaný jako znak autority konzulů. Ovšem až po příchodu Mussoliniho nabylo jasného ideologického významu. Na rozdíl od předchozích ideologií tedy ideologie fašismu vznikla až ve 20. století, konkrétně v meziválečné době. Fašismus se nejvýrazněji projevil v Německu a Itálii. V Itálii vznikla Fašistická strana v roce 1919 a v roce 1922 se stal Benito Mussolini předsedou vlády. Německá nacionální socialistická dělnická strana vznikla také v roce 1919, ale až pod Hitlerovým vedením se začala projevovat jako strana fašistická. Podle Heywooda fašismus v meziválečném období vyplynul z velmi specifických historických podmínek, kdy v Evropě fungovalo mnoho mladých demokratických vlád, které neměly zakořeněné společné hodnoty a často nebyly schopné stabilní spolupráce stran - vláda pevné ruky se proto zdála mnohým přitažlivá. Tyto nejistotu ještě navíc podtrhoval velký tlak buržoazie a sílících odborů na maloobchodníky. V jistém smyslu byl fašismus vzpourou maloburžoazie, ale také obavy majetných tříd, že se sociální revoluce rozšíří z Ruska do celé Evropy. K tomu všemu se ve 30. letech přidala ekonomická krize a křehké demokracie tak ještě více oslabila. Významnou roli také sehrály nedořešené vztahy z první světové války, především touha po odplatě poražených států (a také Itálie zklamané z nedostatečné odměny). Je teda pravděpodobné (ale ne jisté), že fašismus byl pouze výsledkem specifické nestabilní situace v meziválečném období.
Fašismus mezi ostatními ideologiemi vybočuje také tím, že byl jistou formou vzpoury proti ideálům Francouzské revoluce a převažují v něm negativní rysy nad pozitivními (antiracionální, antiliberální, antikapitalistický, antiburžoazní a antikomunistický); přesto však není pouhou negací ostatních uznávaných ideologií.
Fašisté si především nelibovali v abstraktních idejích, vyznávali činy (Mussolini: "Konej a nediskutuj!"). Fašismus byl do značné míry revolucí ducha, jeho cílem bylo vytvoření nového typu člověka, hrdiny, který bojuje za sociální celek. Fašismus je antiracionální v tom, že pohrdá myšlenkovým životem a upřednostňuje emoce a instinkty. Chtěl zavést vládu komunity/sociální skupiny, což přitahovalo masy právě v době společenského rozvratu.
Fašisté považovali boj za přirozenou a nezbytnou podmínku společenského a mezinárodního života, resp. vývoje. Jen soutěž a konflikt mohou tento vývoj zaručit - zde je vidět jasný vliv sociálního darwinismu (Herbert Spencer). Proto je fašismus zřejmě jedinou politickou ideologií, která považuje válku za dobro samo o sobě. Stejně tak moc i síla se uctívají pro ně samotné. Je vítána likvidace slabých, přežití celého druhu je důležitější než život jednoho člena: proto je fašismus proti tradičním hodnotám humanismu a náboženství, zejména proti soucitu a slitování (protože ty jen povzbuzují slabost). Fašismus je také nepřátelský k samotné ideji rovnosti, naopak je pro ideu nejvyššího a nezpochybnitelného vůdce. Fašismus je jednoznačně elitářský a zuřivě patriarchální: vláda elity je přirozená (lidé se rodí s různými schopnostmi) a žádoucí. Podle fašismu existují ve společnosti tři složky: vůdce s neotřesitelnou autoritou (pouze on totiž zná skutečnou vůli lidu, lid se vyslovuje jeho prostřednictvím), výlučně mužská elita schopna heroismu a sebeobětování a nejníže jsou postavené masy toužící po vedení, jejichž osudem je slepá poslušnost. Princip vůdce je základním pilířem fašistického státu. Fašismus tvrdí, že opravdovou demokracií může být jen absolutistická diktatura, protože jedině jejím prostřednictvím lze vyjádřit skutečnou vůli lidu (kterou zná vůdce).
Fašismu je zásadně proti kapitalismu, protože je založen na osobních zájmech jedince, ale zároveň je fašismus zuřivě antikomunistický kvůli komunistické ideji mezinárodní solidarity dělnické třídy. Fašismus totiž také vykazuje nacionalistické tendence - prosazuje nadvládu jednoho národa (resp. rasy) nad ostatními, často založenou na pocitu fanatického poslání. To se projevuje expanzivní politikou fašistických režimů (Německo na východ, Itálie v Africe, Japonsko do Mandžuska) a také touhou po soběstačné říši nezávislé na mezinárodním trhu.
Samozřejmě i v rámci fašismu existují různorodé tendence, v Itálii je to víra ve stát a v Německu víra v rasu.

Anarchismus

I výraz anarchie má v běžném používání negativní nádech vyjadřující chaos a nepořádek, často spojovaný s násilím. Ale anarchisté sice hlásají zrušení zákonů a státní moci, ovšem ve víře, že vznikne přirozenější a spontánnější sociální řád. Byli sice doby, kdy anarchisté využívali násilí, ale většina anarchistů ho považuje za chybné a kontraproduktivní, navíc nepřijatelné z morálního hlediska.
Slovo anarchie znamená doslova bezvládí. I tento pojem se zrodil během Francouzské revoluce a ze začátku mělo velmi kritický nádech. První systematický výklad anarchistických principů poskytl William Godwin v knize Otázky politické spravedlnosti (1793). Během 19. století se stal anarchismus významným proudem širokého a sílícího sociálního hnutí. Dokonce se spojenci anarchisty Pierra-Josepha Proudhona spojili s Marxem a založili v roce 1864 Mezinárodní dělnické sdružení, tj. první internacionálu. Toto sdružení skončilo roku 1871 kvůli rostoucím sporům mezi marxisty a anarchisty (v čele anarchistů tehdy stál Michail Bakunin).
V druhé polovině 19. století se anarchismus stává skutečně masovým hnutím - především v Rusku a v jižní Evropě, objevuje se i v Latinské Americe. Jeho pozice byly ale často podkopány působením autoritativních vlád a politických represí. Zejména vítězství Franca ve Španělsku znamenalo konec anarchismu jako masového hnutí.
Anarchismus má mezi politickými ideologiemi neobvyklé místo, protože se mu nikdy nepodařilo získat politickou moc a žádná společnost ani země nebyla formována podle anarchistických zásad. Anarchismus měl totiž vždy větší úspěch na papíře nežli v praxi. Tato skutečnost svádí k posuzování anarchismu jako méně významné ideologie.
Heywood uvádí tři hlavní nedostatky anarchismu jako politického hnutí:
1) cíl, tedy svržení státu, se často považuje za nerealistický. Zvláště v novodobých dějinách vede vývoj spíše k posilování státu.
2) V rámci odmítání státu anarchisté odmítali i konvenční způsoby a prostředky vyvíjení politického tlaku, tj. zakládání stran apod.
3) Anarchismus není jednotným a soudržným souborem politických idejí.
Pro anarchismus je charakteristický boj proti státu a všem jeho orgánům. Podle anarchistů by měla správa ve společnosti probíhat na základě vzájemné dohody, bez donucení a nátlaku. Odpor proti státu (a také církvi, protože ta také obsahuje formy donucování) spojuje všechny jinak velmi různorodé proudy anarchismu. Anarchisté jsou odpůrci všech donucovacích prostředků, považují stát nejen za zlo, ale i za zbytečnost, protože věří, že sami by si lidé vládli lépe. Často anarchisté tvrdí, že je stát spojencem bohatých k vykořisťování chudých, ke kterým se anarchisté všeobecně hlásí.
V rámci anarchismu existují dvě základní a zcela odlišné tradice:
1) kolektivistická, která propaguje spolupráci a společné vlastnictví. Filosofické kořeny má v socialismu. K anarchistickým závěrům lze dospět, pokud dovedeme ideu socialistického kolektivismu do krajnosti. Kolektivistický anarchismus zdůrazňuje lidskou schopnost sociální solidarity, lidé jsou přirozeně společenští. Když lidi spojuje přirozená společná lidskost, nepotřebují žádnou regulaci ze strany státu. Anarchismus netvrdí, že jsou lidé přirozeně dobří, ale že jsou přirozeně schopni spolupráce a solidarity.
2) Individualistická, která podporuje soukromé vlastnictví. Tato anarchistická tradice se objevuje především v USA. Teoretickým základem je liberální představa jedince. Všechny zákony oklešťují svobodu jedince, tj. jakýkoliv stát je útokem na osobní svobodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama