Heywood III.

22. března 2006 v 22:52 | Lenka Pavelková

Feminismus

Až do 60. let 20. století se sexuální rozdíly nepovažovaly za politicky zajímavé či důležité a pokud někdo vůbec vzal v úvahu rozdílné úlohy mužů a žen ve společnosti, považoval je za přirozené.

Růst ženského hnutí a feministického světonázoru v 60. letech však tyto stojaté vody řádně rozčeřil. Feminismus obrátil pozornost na rozdíly mezi pohlavími a tyto rozdíly zpolitizoval - tím se brzy vyvinul do samostatné politické ideologie obsahující koncepce a teorie, které doplňovaly nebo naopak zpochybňovaly základní postuláty a předpoklady konvenčních politických učení. Poukázal na to, jak se generacím myslitelů-mužů dařilo udržet ženskou otázku mimo politiku.
Feminismus lze definovat jako přesvědčení, že sexuální nerovnost a útlak, tj. nerovnost a útlak mezi pohlavími, mohou a musejí být odstraněny. Samozřejmě má toto hnutí různou podobu a na různých místech sledovalo rozmanité cíle (např. boj za zastavení ženských obřízek, zrušen konvencí v oblékání, boj za širší přístup ke vzdělání a k profesionální kariéře žen,..). Třebaže byl feminismus vždy spojován s ženským hnutím, není jen striktně ženskou otázkou - naopak zabývá se otázkami, které jsou předmětem zájmu obou pohlaví (zabývá se totiž věcmi, které se týkají každého z nás).
Samotný termín feminismus sice patří do 20. století, ale feministické názory se už objevovaly dříve v mnoha různých kulturách, i třeba ve starověkém Řecku.
1405 Christina de Pisanová: Kniha ženského města (Itálie) - předzvěst mnoha
myšlenek moderního feminismu (např. právo žen na vzdělání a politický vliv).
Nicméně organizované ženské hnutí se objevilo až 19. století. Za první dílo novodobého feminismu se považuje práce Mary Wollstonecraftové Obhajoba práv žen (1792). Během 19. století bylo ženské hnutí zaměřené především na´získání volebního práva pro ženy. Tomuto obdob se obvykle říká první vlna feminismu. Charakteristickým je požadavek, aby ženy měly stejná práva jako muži, hlavním cílem bylo právě volební právo žen. Mezi členkami ženského hnutí panovala představa, že pokud budou moci ženy volit, brzy zmizí i ostatní formy sexuální diskriminace. Ženská hnutí bylo nejsilnější v zemích s nejrozvinutější politickou demokracií - ženy totiž požadovaly stejná práva jako už měli jejich manželé a synové.
V USA vzniká organizované ženské hnutí v roce 1848, kdy je založeno Americké hnutí za práva žen. Při svém založení vydalo toto nové hnutí i prohlášení, tzv. Deklaraci citu (text Elizabeth Cady Stanton), která naprosto záměrně napodobuje formu Deklarace nezávislosti. Podobná hnutí vznikala i v dalších západních zemích. Ve Velké Británii nabyla některá hnutí až militantního charakteru (sufražetky; útoky na majetek, demonstrace).
První vlna feminismu skončila jeho vítězstvím, tj. získáním volebního práva pro ženy. Nejdříve se tak stalo na Novém Zélandu 1893, 1918 ve Velké Británii (tam ale ještě deset let nebylo rovné hlasovací právo s muži), 1920 v USA (19. dodatek k Ústavě). Toto vítězství vedlo ke značnému rozštěpení ženského hnutí a jeho útlumu.
Druhá vlna feminismu se zformovala v 60. letech 20. století, především po vydání knihy Betty Friedanové Ženské tajemství. Feminismus druhé vlny tvrdí, že dosažení volebního práva nevyřešilo tzv. ženskou otázku. Ideje a argumenty se od první vlny značně zradikalizovaly.
Kate Miller: Sexuální politika (1970)
Germaine Green: Eunuška (1970)
Soustředí pozornost na osobní, psychické a sexuální stránky útlaku žen. Cílem druhé vlny je osvobození žen, které se promítlo v idejích sílícího Ženského osvobozeneckého hnutí. K osvobození žen nestačí jen politické reformy a právní změny, jsou zapotřebí hluboké společenské změny.
V 80. letech pozbývá feminismus své zásadní radikality, hovoří se o tzv. postfeminismu. To ale neznamená, že by ženské hnutí zmizelo, spíše se více rozštěpilo a zmírnilo. Nová ženská hnutí ovšem vznikají v zemích třetího světa.
Základním rysem feminismu je zkoumání a pokus o vysvětlení rozdílů mezi ženami a muži uvnitř společnosti. Feminismus považuje tyto rozdíly spíše za politické než přirozené. Feminismus si klade otázku, jak tyto rozdíly vznikají a jak je lze odstranit. Podle feminismu je každé jednání, včetně osobního, vysoce politické a je tedy vhodným objektem politické analýzy (naprosto proti tradiční představě politických věcí jako věcí veřejných). Podle feminismu je politika všude a vždy tam, kde je sociální konflikt, tzn. i v osobním životě. K tomuto přístupu vede feministky zřejmě i fakt, že mužům byl vždy vymezen veřejný sektor a ženám byla vydělena privátní existence v domácnosti a rodině.
Jean B. Elshtainová: Veřejný muž, soukromá žena (1981)
Tento postoj také plodí různé přístupy k emancipaci, kterou může být "jen" útěk z kruhu domácnosti nebo přesun všech soukromých a rodinných povinností na stát (jesle apod.) a následné získání volnosti.
Feminismus klade důraz na soukromou sféru také proto, že je podle něj vedoucí postavení muže v rodině symbolem patriarchátu, resp. jeho základním kamenem. Patriarchát v rodině se totiž reprodukuje do ostatních sfér života vzorcem chování, které podává a v kterých jsou děti vychovávány (kluci nebrečí).
I ve feminismu samozřejmě existují velice různé tradice, liší se například názory na to, zda se mají ženy snažit vyrovnat mužů a jestli ano, tak v čem. Existují také proudy feminismu, které tvrdí, že ženy by měly být na svou odlišnost naopak hrdé (protože jsou lepší).

Environmentalismus

I základní myšlenka environmentalismu, tedy myšlenka politické důležitosti vztahu mezi člověkem a přírodou, je poměrně mladá. Do 60. let 20. století byla pro většinu politických myslitelů příroda pouhým ekonomickým zdrojem. Až právě v 60. letech si lidé začali uvědomovat, že svým chováním k přírodě ohrožují vlastní budoucnost.
Rachel Caron: Tiché jaro (1960)
Toto uvědomění úzce souvisí s narůstajícími požadavky rozvinutých zemí, s jejich větší spotřebou a větší produkcí odpadků. Nicméně první strana zelených vzniká až v 80. letech a to v Německu.
Samotný pojem environmentalismus se začal používat v 50. letech. Jeho nejzákladnější charakteristikou je přesvědčení, že život člověka můžeme pochopit jen v souvislosti se světem přírody. Environmentalismus je od samého začátku reakcí na postupující industrializaci, je vyslovením obavy o přežití lidstva a celé planety. Častým názorem environmentalistů je škodlivost antropocentrismu (David Ehrenfeld: arogance humanismu), kdy se běžná politická diskuze zužuje jen na otázku, jak dosáhnout ekonomického růstu a kdo by z toho měl mít prospěch. Za účelem ekonomického rozvoje si lidstvo prakticky zotročilo planetu - lidstvo sice získalo schopnost naplnit své materiální tužby, ale nemá moudrost, aby posoudilo, zda jsou tyto tužby rozumné. Environmentalismus tvrdí, že politické kroky je nutné posuzovat z hlediska principu únosnosti neboli schopnosti biosféry udržet si své zdraví a existenci. K tomu je mimo jiné třeba odnaučit voliče materialismu a konzumnímu myšlení.
Erich Fromm: Mít nebo být (1976)

Demokracie

Není ideologie v pravém slova smyslu, protože to není soubor idejí, ale spíše popis určitého systému vlády a rozdělení moci (kratos starořecky vláda/moc). Podle Heywooda si ovšem zaslouží samostatnou kategorii, protože je již dlouho ústředním tématem politických diskuzí. Všechny ideologie mají k demokracii vlastní přístup a existují rozličné názory, jak jí dosáhnout (pokud vůbec). Základní rozdíly mezi těmito přístupy obnažují zejména otázky: Je demokracie žádoucí? Jakou formu by měla mít demokratická vláda? Co vlastně znamená demokracie?
Ve starém Řecku, odkud termín pochází, řecké slovo démos neoznačovalo všechny lidi, ale spíše masu lidí či chudé lidi. Odtud tedy negativní nádech slova demokracie (např. i u Aristotela). V podstatě se označení demokracie užívalo pro vládu chudých na úkor schopných, a nevzdělaných na úkor moudrých. To, co dnes chápeme jako demokracii, se spíše podobá řeckému zřízení polis, zejména Athén, kde se svolávala pravidelná shromáždění a rozhodovalo se v lidovém hlasování a kde se výkonné a soudní funkce obsazovaly losováním nebo rotacím (všichni tedy byli kvalifikováni k vládním postům). Po pádu těchto řeckých polis byly demokratické ideje odsunuty do pozadí a opět se začaly rozvíjet až na konci 17. století. Soudobá představa demokracie vznikla během revolucí na konci 18. století (Am. 1776, Francouzská 1789). Americká ústava 1787 zavedla nejdemokratičtější systém vlády své doby, i když volební právo bylo také ještě dost omezené. V 19. století se demokracie prosazovala stále více, další a další skupinky požadovaly účast na politické moci. Volební práva se rozšiřovala postupnými reformami.
V současné době je klasická forma přímé demokracie velice vzácná, přežívá především v podobě referenda (Švýcarsko) i výběru soudců losem, který se také někde používá. Novodobé pojetí demokracie je teda demokracie zastupitelská.
Ve 20. století se demokracie téměř všeobecně považuje za dobrou věc a v podstatě všichni novodobí političtí myslitelé upřednostňují demokracii. Podle Heywooda se ale postupně stává termín demokracie pojmem značně elastickým, čímž mu hrozí ztráta významu. Tento zmatek vzniká proto, že neexistuje žádná jednoznačná definice demokracie a shoda na formě demokratické vlády. I jen samotná účast lidu na vládě může mít mnoho podob, stejně tak termín reprezentace je mnohoznačný. A co je vlastně veřejný zájem? Existuje vůbec?
Diskuzní otázky:
  1. Souhlasíte s A. Heywoodem, že pojem demokracie ztrácí konkrétní obsah?
  2. Do jaké míry má podle vás stát "narovnávat startovní čáru", tj. pečovat o své znevýhodněné občany?
  3. Souhlasíte s tím, že každé jednání, i čistě osobní je jednání politické?
Použitá literatura:
Heywood, A.: Politické ideologie, Victoria Publis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama