Miroslav Novák: Systémy politických stran

9. března 2006 v 12:49 | Petr Mach
Autor: Petr Mach
Kurs: PB214 Seminář k politologii II., akademický rok 2005/06 - LS
Vedoucí kursu: Mgr. Jan Jüptner
Datum: 08.03.2006
Biografie autora
MIROSLAV NOVÁK (*1953)je doktorem (Ph.D.) sociologie Ženevské university (1988) a docentem politologie Univerzity Karlovy v Praze. Je členem mezinárodní organizace IPSA. Jeho specializací je komparativní politická sociologie, zejména přechod k demokracii v zemích střední a východní Evropy, stranické systémy a modely demokracie. Je mj. autorem dvou odborných knih ve francouzštině a dvě knihy vydal také v češtině. Jednak je to tedy kniha Systémy politických stran, která je předmětem referátu, a později v roce 2001 vyšla další z jeho prácí pod názvem Jakou demokracii pro nové demokracie?. Odborné články publikuje v Politologické revui, Sociologickém časopise a v Revue internationale de politique compareé. Od roku 1990 přednáší politologii na Fakultě sociálních věd University Karlovy v Praze a v akademickém roce 1996/1997 přednášel též na universitě ve Fribourgu.

Stručný úvod
Jak již v úvodu autor předznamenává, je jeho kniha spíše jakousi příručkou jak pro studenty společenských věd, tak ale také pro samé aktéry politického života. V polovině 90. let minulého století se stala dílem, které v naší odborné literatuře bylo v té době ojedinělé. Při její tvorbě se M. Novák inspiroval především průkopnickým dílem Maurice Duvergera Partis politiques, ale odkazuje i na mnoho jiných světových autorů jako byli Robert Dahl, Seymour Martin Lipset, Giovanni Sartori, Daniel-Louis Seiler a další.
Kniha je rozdělena do osmi kapitol, z nichž první se věnuje základnímu pojmosloví, definování, vzniku a funkcím stran. Následující tři kapitoly se věnují systémům stran, každá z nich jednomu podle toho, kolik stran se v daném systému vyskytuje (jedna, dvě, mnoho). Pátá kapitola pojednává o velikosti a síle stran, šestá o tvoření a fungování koalic. Sedmá kapitola je o vztahu stran a vlád a v závěrečné osmé kapitole se autor věnuje fungování opozice.
Charakter a definice politické strany
V první kapitole nejprve M. Novák odlišuje PS od nátlakových skupin. Zatímco PS má za cíl dobýt moc a udržet ji nebo se na jejím výkonu podílet, nátlaková skupina chce politickou moc ovlivňovat a činit na čelní představitele nátlak. Zvláštní typ nátlakových skupin pak tvoří různé typy politických hnutí, která mají na rozdíl od stran jeden cíl, jsou monotematická.
Jak již bylo řečeno, politická strana je seskupení s určitými ideály a cíly, k jejichž uskutečnění se snaží dobýt moc a udržet si podíl na jejím výkonu. Samotná širší definice strany stojí podle autora na pěti základních kritériích: Je to 1)trvalá organizace (pravděpodobně přežije své současné vůdce) 2) uspořádaná od celostátní až k místní úrovni, 3)která se snaží ve jménu určitého ideologického programu 4)dobýt a vykonávat moc 5) a za tím účelem vyhledává lidovou podporu.
Co se týče vzniku stran, M. Novák přebírá Duvergerovu koncepci, podle které strany vznikají nejčastěji dvěma způsoby. Prvním je volební nebo také parlamentní způsob. To je způsob, kdy se v parlamentě vytvářejí skupiny stejně orientovaných poslanců, a ty si pak vytvářejí organizace na nižší a místní úrovni. Tyto strany pak mají decentralizační charakter. Patří sem především první moderní PS. Druhý způsob tvorby stran je mimoparlamentní, kdy strany vzniknou z již existující instituce působící původně mimo volby parlament. Tyto strany jsou výrazně centralizovanější (mají nejprve místní org. a utvářejí si centrum), díky čemuž jsou také soudržnější a disciplinovanější. Patří sem strany vzniklé z odborů, průmyslových a hosp. organizací, z politických lig, či z ilegálních skupin, které chtějí vystoupit z ilegality. To, jakým způsobem strana vznikla, bude mít dopad na její organizační strukturu, podle níž rozlišujeme strany mas, kterým jde o výchovu co nejvíce svých členů k převzetí vlády a správy, a strany kádrů, které se zaměřují především na výběr vlivných, specializovaných a majetných osobností. Jinými slovy těm prvním jde o kvantitu ( např. sociální demokraté) a těm druhým o kvalitu kandidátů (např. ODA, liberální a konzervativní strany ). Tyto dva typy lze mimo jiné pojmenovat také jako strany sociální integrace (integrující masy) a strany individuální reprezentace (důraz na kádry). Všechna tato rozlišení se však nesmí brát příliš dogmaticky. Proto se nejspíš po 2. sv. válce uchytil ještě název pro třetí typ stran, tzv. strany pro všechny (catch-all party), které se nacházejí někde na pomezí stran mas a kádrů (strany mas se více zaměřily na úspěch ve volbách, strany kádrů začaly usilovat o podporu mas).
Mimo Duvergerovu koncepci lze ještě poznamenat, že strany se mohou tvořit ještě štěpením, či slučováním stran starých, v zemích třetího světa vznikají strany současně se vznikem státu - v tom hrají důležitou roli charismatičtí vůdcové a vznikají tak v těchto zemích systémy jedné strany. A z tzv. historicko-konfliktního pohledu mohou strany vznikat ze čtyř druhů konfliktů tak, jak se v minulosti odehrály: a) konflikt buržoazie x dělníci → např. strany liberální x socialistické, b) konflikt církev x stát → strany křesťanskodemokratické x radikální, c) konflikt centrum x periferie → strany centralistické x autonomistické, d) konflikt venkov x město → strany agrární x např. Strana automobilistů ve Švýcarsku.
K původu stran lze přistupovat také funkcionalisticky. Mezi hlavní funkce PS tak patří: rekrutování, výběr řídících pracovníků, vytváření politických programů a strukturování veřejného mínění, integrace nebo seskupování rozmanitých sociálních skupin a zájmů a kontrola, koordinace a stabilizace vládních orgánů. Tyto funkce jsou ovšem typické pouze pro strany v pluralitních systémech. V totalitních systémech je hlavní funkcí strany utváření skupinové solidarity a zajištění vedoucí úlohy. Zvláštním typem funkce je pak tzv. funkce tribunská, kdy strana hájí zájmy nějaké okrajové skupiny - mohou to být strany nepřátelské k systému. Paradoxně však tyto strany mohou systému prospívat tím, že zabraňují mnohdy revolučním sklonům a divokým akcím, které by mohly vést k převratu.
Systémy politických stran
Pojem systém stran je dnes důležitý pro pochopení politických režimů a jejich klasifikaci. Při jejich studiu musíme přihlížet ke dvěma aspektům, především musíme zkoumat vnitřní strukturu stran, které se v daném systému vyskytují, a pak musíme přihlédnout také k jejich porovnání (počet, velikost atd.). Základní rozlišení, které pak dostaneme, je rozlišení na systémy jedné, dvou a více stran. Ovšem někdy se upřednostňuje rozdělení systémů na soutěživé a nesoutěživé (kdy se přihlíží k existenci, či neexistenci volné soutěže na politickém kolbišti).
Za nejpříhodnější k popisu a rozlišení systémů stran považuje M. Novák koncepci Maurice Duvergera, který ve svém díle rozlišuje troje obecné faktory ovlivňující jejich podobu. Nejprve jsou to faktory sociálně-ekonomické, které se týkají vlivu struktury a postavení sociálních tříd na politické strany (např. lidé s nižším vzděláním mají větší tendenci k extremismu a autoritářství). I když je zjevné, že se historickým vývojem utvořily jednotlivé strany tak, že každá se svým programem zaměřuje na jednu z tříd, či skupin obyvatel, nemůže být třídění stran výhradně podle těchto faktorů zcela přesné. Proto je nutné přihlížet také k ideologickým a kulturním faktorům, které vycházejí z jednak ideologického základu stran a jednak z tradic a zvyků té dané země. Těmto faktorům se věnuje sociologie politiky. Studuje například, do jaké míry se PS drží svých ideologických základů, nebo-li zda strana usilovně bojuje za zájmy třídy, kterou reprezentuje, či zda své ideje obětuje za účelem rozšíření své voličské základy (a zrazuje tak třídu, kterou reprezentuje). Mezi kulturní faktory můžeme zařadit například náboženství, protože je rozdíl mezi protestantskými a katolickými zeměmi, zeměmi ateistickými nebo zeměmi, kde dochází mezi lidmi ke konfliktu třídní a náboženské identifikace (např. v Belgii valonští ateističtější dělníci hlasují spíše pro levici a vlámští náboženštěji založení dělníci nikoliv). Třetím typem faktorů jsou faktory technické. Hlavním takovým faktorem je volební systém (většinový x poměrný, absolutní většinový x relativní jednokolový většinový). To, jak volební systém ovlivňuje systém stran, vysvětlují tzv. Duvergerovy zákony: 1) poměrný systém zavádí systém několika ukázněných, nezávislých a relativně stabilních stran, 2) dvoukolový většinový systém vytváří systém více než dvou nedisciplinovaných, závislých a relativně stabilních stran, 3) jednokolový většinový systém napomáhá bipartismu a střídání dvou velkých nezávislých stran.
Systémy jedné strany
Při zkoumání systémů jedné strany je nutné přihlédnout k tomu, že nikdy nevznikly dva monopartismy, které by byly shodné, naopak se svou povahou vždy velice lišily. Proto také M. Novák při pohledu na tyto systémy používá rozlišení, které ve své typologii systémů navrhl Giovani Sartori. Prvním typem je systém predominantní (převládající) strany, v němž sice existuje pluralismus, ale jedna ze stran získává po několik volebních období nadpoloviční většinu (to neznamená, že nemůže být vystřídána). Druhým typem je systém hegemonické strany. V tomto systému už nedochází ke svobodnému soupeření stran, přestože zde existuje více stran. Ty totiž plní jen funkci satelitů strany hegemonické, netvoří tedy skutečnou opozici. Třetím typem je skutečný systém jedné strany, v němž neexistuje ani náznak pluralismu. Přesto lze u tohoto systému rozlišit ještě tři poddruhy, podle stupně toho, zda je strana totalitní (ideologická), nesnášenlivá (autoritářská), či utlačující (pragmatická). Rozdíl mezi ideologickým a pragmatickým monopolem lze vysvětlit tak, že ideologický užívá k svému opodstatnění nějakou určitou doktrínu, kdežto pragmatický se odůvodňuje spíše určitou racionální úvahou (např. pokrok).
Co se týče samotných totalitních stran, je prokázáno, že jsou totalitními ze své podstaty. To znamená, že i když se nacházejí v pluralitním systému, po celou dobu jeho existence se připravují na jeho svržení a přebrání moci.
Systémy dvou stran
Pokud chceme zkoumat systémy dvou stran, musíme přihlédnout k tomu, že bipartismus a polarizovaný systém (bipolární systém) jsou dvě odlišné věci. M. Novák proto ve své knize k rozlišení těchto pojmů zmiňuje vysvětlení G. Sartoriho. Podle něho může být polarizovaný i multipartismus, ovšem s tím rozdílem, že v multipartismu má polarizace většinou odstředivý charakter (to vede k extremizaci stran). To znamená, že póly na politickém spektru, kolem nichž se strany soustřeďují, budou mít tendenci se od sebe lišit. Kdežto v bipartismu mají póly dostředivý charakter, tedy mají tendenci se k sobě přibližovat (vede ke sbližování pol. programů a jejich orientaci na střed pol. spektra). Dalším rozdílem mezi bipartismem a multipartismem pak je, že v multipartismu může pólů být víc než dva. Protože však často v multipartismu vznikají dva hlavní póly (okolo dvou velkých stran), může se takový systém jevit jako skutečný bipartismus. Proto Sartori formuluje čtyři podmínky fungování bipartismu takto: 1) dvě strany bojují o absolutní většinu poslaneckých křesel, 2) jedna z nich tuto většinu s jistotou získá, 3) tato strana má pak v úmyslu vládnout sama, 4) střídání obou stran u vlády zůstává pravděpodobnou eventualitou. Přestože tyto znaky spojují všechny dvoustranické systémy, liší se tyto systémy jak v prostoru tak v čase. Například je velký rozdíl mezi bipartismem americkým, který je narušován i vnitrostranickými konflikty (v podstatě je to zdánlivý multipartismus), a bipartismem britským, který lze považovat za nejčistší a nejtužší formu bipartismu a straníci jsou v něm vázáni přísnou kázní. Z těchto úvah vyplývá, že některé multipartismy mohou být zdánlivě bipartismy (např. systém s třetí malou stranou) a naopak některé bipartismy mohou být zdánlivými multipartismy, proto tyto typy systémů lze souhrně nazvat jako bipolární.
Historické formy bipartismu se vytvářeli především díky konfliktu dvou skupin obyvatel. M. Novák proto podle tohoto historického hlediska rozlišuje tři typy bipartismu. První nazývá jako buržoazní, který vznikl díky existenci volebního cenzu a konfliktu mezi konzervativci (většinou aristokracie a sedláci) a liberály (obchodní a průmyslová městská buržoazie). Se zavedením všeobecného volebního práva došlo ke druhému hist. konfliktu a štěpení na stranu buržoazní (většinou sloučením konzervativců a liberálů) a dělnickou. Třetím typem bipartismu pak je protiklad komunistické a tzv. západní strany, ve kterém však díky vysokému stupni polarizace dochází k blokaci systému a vzniku dalších stran.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama