Systémy II.

9. března 2006 v 12:51 | Petr Mach
Systémy mnoha stran
Vznik multipartismu, ať už vzniká ze systému dvou stran nebo ze systému..

kde strany dosud neexistovaly, bývá zapříčiněn mnohými konflikty, které se ve společnosti vyskytují. S každým takovým konfliktem dochází ve společnosti, či ve straně, pokud jde o dvoustranický systém, ke štěpení na přirozené dualismy, frakcionalizaci (dle Duvergera), která vede většinou k extremizaci jednoho proudu a umírněnosti druhého (v bipartismech tak vznikají strany středu, když se jedna z existujících dvou stran rozštěpí). Vedle frakcionalizace ještě dochází podle Duvergera k překrývání konfliktů, kdy se ve společnosti množí konflikty, a pak se na sebe vrství, přestože je každý z nich jiné povahy. A tímto křížením dualismů se pak dospívá k multipartismu (množení stran v důsledku nezávislosti štěpení).
Za základní typy štěpení lze považovat již zmíněné čtyři historické konflikty (viz výše). Mimo ně však existuje ještě mnoho jiných, na nichž se však přední politologové jednoznačně neshodují a jež často souvisejí jen s konkrétním politickým režimem daného státu (jsou tak odvozeny i od kultury, tradic a povahy společnosti).
Zajímavá je také, co se týče štěpení, teze o tzv. sociální kohezi (soudržnosti), kdy je strana založena na několika konfliktech, které mohou spolu i souviset, nemusí být nezávislé. Této tezi však odporuje Daniel-Louis Seiler, který tvrdí, že strana je založena na postoji k jednomu počátečnímu konfliktu. Tento postoj později zmírní a snaží se zaujmout postoj k dalším konfliktům, které jsou na tom počátečním konfliktu nezávislé, a proto jsou její další postoje víceméně nahodilé. Ovšem s dalšími konflikty straně hrozí buď další štěpení nebo ztráta části členů, kvůli potírání názorů. Proto musí strana usilovat o nalezení vnitřního kompromisu.
Robert Dahl rozděluje země do tří typů podle stupně jejich politického rozštěpení. Prvním typem jsou země značně homogenní, které jsou rozštěpeny pouze v sociální a ekonomické oblasti - obvykle země protestantské s náboženskou tolerancí. Rozdíly mezi obyvateli tu jsou tedy hlavně v postavení, výši příjmů a v sociálně-ekonomickém statusu (ovšem lidé sami tyto rozdíly nevnímají striktně ideologicky). Druhým typem jsou země, v nichž se sociálně-ekonomické rozdíly spojují (mohou se spojit např. náboženské a jazykové rozdíly) a vzájemně se tak posilují, dochází k sociální kohezi, následkem toho se pak konflikty ve společnosti nebezpečně vyostřují. Třetím typem zemí jsou země, v nichž dochází ke křížení různých druhů sociálně-ekonomických (Duvergerovo překrývání konfliktů). Lidé v těchto zemích se pak mohou zároveň nacházet ve více skupinách (např. zároveň katolík, člen etnické menšiny a ideově konzervativec nebo katolík, člen většiny a socialista) a záleží na tom, které členství jedinec upřednostňuje nebo na co se ve společnosti klade větší důraz (např. zda na náboženskou, jazykovou, či ideovou příslušnost). Přitom není vyloučeno, že různé druhy rozštěpení nemohou společnost spojovat, záleží totiž na tom, zda rozštěpení je přísně radikální a intenzivní, či zda se pohybuje kolem středu.
Z historického pohledu je podle M. Nováka základním typem multipartismu systém tří stran (tipartismus), který vzniká začátkem 20. století, kdy se ke dvoum proudům (konzervativci, liberálové), přidává třetí proud socialistů. M. Novák v tomto ohledu přejímá také koncepci M. Duvergera, který tvrdil, že na levé straně pol. spektra se vždy objeví nová revoluční, či reformátorská strana, která se později, po vzniku další revoluční strany přesune doprava a stane se konzervatičtější. Pak by tento vývoj musel směřovat po ose konzervativci-liberálové-socialisté-komunisté s tím, že strany nejvíce pravicové, konzervativní by postupně odumíraly. Tato tendence zde v 1. pol. 20. stol. skutečně byla, ovšem později došlo k tomu, že odumírající strany dále přežívaly a začaly se revolučním změnám přizpůsobovat, to je také jedna z hlavních příčin multipartismu. Posun stran a jejich snaha přizpůsobit se změnám ve společnosti tak nejspíš zapříčinil, že se v posledních třiceti letech s jistou obměnou objevují znovu konflikty, které se vyskytovaly již v 19. a na poč. 20. stol. Pro příklad je možno uvést konflikt týkající se postmateriálních hodnot, v něm se nastupující generace (nepoznamenaná válkou) odklonila od hodnot materiálních (o ty šlo v předešlém konfliktu), neznala jejich cenu a začala bojovat za hodnoty postmateriální, tudíž se přiklonila spíše k levici.
Podle M. Duvergera je velmi obtížné až nemožné klasifikovat systémy, v nichž se nacházejí více jak 4 strany, protože velice záleží na konkrétní zemi, proč je její politická scéna tolik fragmentovaná. Jak jsme viděli, v každé zemi se nacházejí různorodé konflikty (národnostní složení, rozložení etnik, náboženské spory atd.) nebo někde se může díky různým vlivům tříštit jen levice, či jen pravice. Proto je zde snaha roztříštěnost systémů alespoň porovnávat. K tomu slouží například index fragmentace, který vypočteme tak, že od jedné odečteme součet druhých mocnin proporcí všech stran zastoupených v parlamentě. V porovnání s ostatními zeměmi je pak fragmentace v ČR ještě stále vysoká. Proto se také neustále vede diskuse o tom, zda by nebylo vhodné změnit volební systém. Protože jak je známo proporční volební systém podporuje a rozvíjí multipartismus. Otázkou je, zda by dvoukolový většinový systém byl vhodnější. Vede totiž sice strany k tomu, aby utvářely předvolební koalice a aliance, ale podporuje více individualismus a rozvrací vnitřní disciplínu stran. Dále také postupně vytváří na politické scéně bipolaritu, ale ne zas tak silnou, aby se celý systém změnil v bipartismus.
Velikost a síla stran
Jak uvádí M. Novák, velikost stran je nejpříhodněji posunovatelná podle jejich parlamentní velikosti a jejich schopnosti tvořit aliance. Největší z nich pak je strana s většinovým posláním, která má po dlouhou dobu absolutní většinu v parlamentu. Taková strana se běžně vyskytuje v bipartismu, méně často pak v multipartismu (pokud si zajistí svou dominanci). Protože do voleb jde s tím, že utvoří sama vládu, musí se její sliby týkat konkrétních problémů, musí být realizovatelné a nemůže dávat jen teoretické sliby, které nemůže splnit a které by ji jako nesplněné později byly vytýkány. Velké strany většinou absolutní většiny nedosahují, proto vládnou obvykle v rámci koalice. Přesto získávají klíčová ministerstva a posty. Pokud jsou v opozici, snaží se o spolupráci s ostatními opozičními stranami. Někdy se také hovoří o středních stranách, které sice nemají velký vliv, ale získají v rámci koalice kolem dvou min. postů. V opozici pak následují ostatní velké strany. Malé strany, ale i střední, mají význam, pokud vládní koalice má v parlamentě těsnou většinu a ony jsou tak jazýčkem na vahách.
O malých stranách jako samostatné kategorii se často vede veliká diskuse ohledně jejich významu. Lze je pak různě třídit (strany osobností, stálých menšin, nezávislé, či satelitní strany, strany národnostních, náboženských a politických menšin atd.). Většinou se stylizují jako strany kádrů, ale v poslední době jsou nuceny orientovat se na masy, a to díky rozšíření masmédií jakožto prostředku ke komunikaci s voliči. Význam a velikost malých stran se liší podle toho, v jakém stranickém a volebním systému se vyskytují. V bipartismu většinou zanikají, ale v systému dvou a půl, či třech stran, ale i jinde mohou hrát roli jazýčku na vahách, to je nebezpečné pokud je malá strana extremistická. Obranou proti tomu může být utvoření velké koalice. Vzniku malých stran napomáhá poměrný volební systém.
Význam a velikost stran se však nejlépe určí jen tehdy, pokud současně sledujeme jejich vývoj v čase. Proto je třeba zkoumat jak se vyvíjí celý systém stran a jak se v něm strany pohybují. M. Duverger rozlišuje čtyři druhy vývoje systémů: 1)alternace, střídaní u vlády, kdy se dvě strany, či dvě koalice jistou pravidelností střídají u vlády. Tento druh je podle M. Nováka nejzdravější. Aby však správně fungoval musí být střídající se bloky blízko středu, tzn. politická scéna musí být víceméně homogenní, polarizovaná s nízkým stupněm polarizace. 2)vývoj jedním směrem, kdy názory voličů po dlouhou dobu směřují více a více jedním směrem (doleva nebo doprava) nebo je oslabena pozice stran na jedné půlce pol. spektra. 3)stálé, stabilní rozložení nastává tehdy, když se po několik volebních období nedějí žádné významné změny v rozložení proporcí stran (výsledky se neliší o více než 5%). 4)dominance jedné strany (ne ale ve smyslu predominantní strany) - pokud jedna stran po určité období (kolem 3 vol. období) dominuje, ale nemusí být většinová, období dominance může být součástí předchozích třech období. Taková strana může být stranou s většinovým posláním, postupně se však opotřebovává. Dominantní je i strana vládnoucí menšinově.
Pokud ve společnosti, mezi voliči dojde k názorovým posunům, nastávají samozřejmě změny i v zastupitelských orgánech. Takové změny mohou být jednak náhlé, ale mohou probíhat také dlouhodobě. Je pak zajímavé, jak na takové změny reagují jednotlivé volební systémy. Proporční systém velice citlivě reaguje na náhlé změny (v parlamentě se náhle objeví velké zastoupení nové strany), ale naopak pomalu reaguje na dlouhodobé změny. Jednokolový většinový systém naopak slabě reaguje na náhlé změny (nová strana v jednom kole většinou nevyhrává při prvních volbách), ale při postupných změnách se mění i zastoupení v parlamentě (ve VB labouristé vytlačili liberály z jejich pozice postupně). Dvoukolový většinový systém politickou situaci při změnách nejvíce konzervuje, protože nereaguje příliš ani na náhlé, ale ani na dlouhodobé změny.
Aliance a koalice
Aliance a koalice jsou dvě slova, která znamenají v podstatě totéž. Jejich utváření je v politickém životě zcela běžné. Ovšem ne zcela jednoduché je jejich třídění a srovnávání, protože vznikají z mnoha různých důvodů různě silné koalice, které se liší samozřejmě i díky vlivu volebního systému. Obecně lze říct, že v jednokolovém volebním systému se koalice téměř nevytvářejí (jen v případě vážné situace, kdy je potřeba silného národního sjednocení, pak jsou velice silné a stabilní). Ve dvoukolovém systému se tvoří zcela běžně ve druhém kole volby, ale nebývají tolik stabilní a trvalé. V poměrném systému jsou také běžné, utvářejí se často ještě před volbami, ale hlavně po nich.
Klasifikovat aliance není jednoduché. Základní rozdělení je na aliance volební, které však mohou dále nabývat rozličných forem (uzavřené mlčky, či výslovně, místní, či celostátní atd.), a aliance parlamentní. Ty pak dále rozdělujeme na provládní a protivládní (opoziční). Je známo, že vládní aliance, jakožto třetí typ aliance, se neobejde bez parlamentní provládní aliance, ale ta se bez vládní aliance obejde (může totiž podporovat třeba jen menšinovou vládu).
Z politického hlediska rozlišujeme podle M. Nováka koalice 1)levicové nebo pravicové, jejichž utváření vede k bipolaritě politické scény (ne však k bipartismu), 2)středové, které při zachování levice a pravice vedou k tripolarismu nebo vedou ke vzniku bipolarismu umírněné levice a umírněné pravice, 3)celonárodní, které vznikají za zvláštních situací, při národním ohrožení, 4)spojené z extrémů, což je spojení extrémní levice a extrémní pravice (sjednocení antisystémových stran), to ohrožuje středové aliance, které spojené extrémy chtějí eliminovat.
Vztahy mezi koaličními partnery závisí na poměrné velikosti stran, jejich postavení v politickém spektru a na jejich vnitřní struktuře a povaze. Přední místa pak logicky obsazují ty největší strany. Vliv postavení strany na pol. spektru na vývoj koalice dokazuje účast extremistických stran, které se snaží zakrýt svůj extremismus tím, že jsou běžnou stranou, a mezitím infiltrovat na různé posty na všech úrovních "své lidi", aby mohli uchvátit moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama