Weber II.

9. března 2006 v 9:42 | Jiří Holík
Povolání k politice
Jakým člověkem musí být ten, kdo smí zasahovat do soukolí dějin? Pro politika rozhodující tři vlastnosti: vášnivost - pocit odpovědnosti - odhad; vášeň ve smyslu věcnosti: vášnivé oddanosti nějaké "věci"; s pouhou vášnivostí, jakkoli opravdu procítěnou, se ovšem nic nesvede; nutná rovněž odpovědnost vůči určité "věci"; rozhodující psychologická vlastnost politika vůbec - odhad; třeba i odstupu od věcí i lidí; vášnivost x odhad: Jak směstnat dohromady vášnivost a chladný odhad? Politika se dělá hlavou a ne jinými částmi těla nebo duše, oddanost politice se může zrodit a být sycena jen z vášně, ale silné zkáznění duše vášnivého politika (čím se odlišuje od "sterilního rozčilování" polit. diletantů) je možné jen tehdy, navykne-li si na odstup v každém smyslu slova;

oddanost ideálu, cíli a zároveň realistický odhad a odstup; mít pohled vizionáře a zároveň zůstat při zemi;
Politik pracuje s touhou po moci jako s nevyhnutelným prostředkem - "mocenský instinkt"; chyby politika: touha po moci se stává nevěcnou a je předmětem čistě osobního sebeopojení, místo aby sloužila výhradně "věci"; Politikova "věc" (cíl): cíle národní, sociální, etické, kulturní, víra v "pokrok"; Vždy tu ale musí být nějaká víra;
technokrat není politik
"Etika"
varuje před "etikou": Etika totiž může vystupovat především v úloze mravně krajně fatální; jakási legitimace před sebou samým - vybásnění jakési "legitimity", jejíž pomocí si pro sebe osobuje jakási práva;
hovoří o poválečné situaci, požaduje realistický přístup, důstojnost, věcnost - nikoli "etiku," která po pravdě znamená jen nedůstojnost obou stran. Namísto, aby se politik staral o to, co se ho týká, tj. o budoucnost a odpovědnost před budoucností, zabývá se politicky sterilními, protože neřešitelnými otázkami viny v minulosti. Existuje-li vůbec nějaká polit. vina, tak je to právě toto počínání a nic jiného. ; přitom se přehlédne nevyhnutelné zfalšování celého problému velmi hmotnými zájmy; ← následek užívání "etiky" coby prostředku pro "patentování pravdy"
Vztah mezi etikou a politikou?
Platí pro polit. jednání "stejná" etika jako pro každé jiné?
připomíná, že politika pracuje se spec. prostředkem, totiž s mocí, za níž stojí násilí
náboženská etika: absolutní etika evangelia; není to žádný fiakr, který se dá libovolně zastavit, a podle libosti nastupovat či vystupovat. Buď všechno, nebo nic, právě to je její smysl; Příkaz evangelia je nepodmíněný a jednoznačný: vzdej se všeho co máš - úplně všeho. Politik ale řekne, že je to sociálně nesmyslný požadavek, dokud není prosazen pro všechny. Tedy zdanění, odčerpání daněmi, konfiskace - jedním slovem donucování a pořádek proti všem - aplikace náboženské etiky na politiku;
důsledek absolutní etiky → bude diskreditován mír a nikoli válka; povinnost k pravdě: pro absolutní etiku bezpodmínečná - přiznat se k vině, jednostranně, bezpodmínečně, bez ohledu na následky. Politik uzná, že tímto způsobem se pravdě nakonec nepomůže, nýbrž že bude zneužitím a rozpoutáním vášní určitě zatemněna; po "následcích" se absolutní etikaneptá;
Všechna eticky orientovaná jednání probíhají ve směru dvou vzájemně zcela odlišných, nesmiřitelně protikladných maxim: podle "1) etiky smýšlení" a "2) etiky odpovědnosti"; 1) etika smýšlení řečeno nábožensky: "křesťan koná dobro a úspěch přičítá Bohu x 2) etika odpovědnosti: člověk má odpovídat za (předvídatelné) následky svého jednání; 1) Jestliže jsou následky jednání, probíhajícího podle ryzího smýšlení špatné, pak to pro něho znamená, že je za to odpovědný nikoli ten, kdo jedná, nýbrž svět, hloupost ostatních lidí nebo i vůle Boha, který je takovými stvořil. Etik odpovědnosti proti tomu počítá právě s těmito průměrnými defekty lidí (etika smýšlení se zbavuje odpovědnosti);
Cíl x cesta: dosažení "dobrých" účelů je v četných případech vázáno na to, že se zároveň berou v úvahu mravně povážlivé nebo přinejmenším nebezpečné prostředky - a žádná etika na světě nemůže vyřešit, kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý účel "posvětí" eticky nebezpečné prostředky a vedlejší důsledky; pro politiku rozhodujícím prostředkem násilí;
Vztah náboženské etiky a násilí, jeho legitimizace → kritika etiky smýšlení; katolická etika - zvláštní etika: mnich, který nesmí prolévat krev a hledat zisk, zbožný rytíř a měšťan, kteří mají jeden to a druhý ono dovoleno; odstupňování etiky; Zkaženost světa daná dědičným hříchem dovolovala, aby se do etiky relativně snadno dostalo násilí jako nápravný prostředek proti hříchu a kacířům ohrožujícím spásu duší.;
specifické důsledky etických problémů v politice vyplývají z použití specifického prostředku legitimní moci - násilí;
např. revoluční bojovník chce zavést absolutní spravedlnost násilím - potřebuje stoupence, lidský aparát: těm musí poskytnout vyhlídky na vnitřní nebo vnější prémie; úspěch vůdce závislý na tom, aby jeho aparát fungoval - je závislý na motivech aparátu, nikoli na vlastních motivech vůdce; poctivá víra v osobu vůdce → ale je to nejen tato víra, jakkoli je subjektivně poctivá, která je opravdu v obrovské většině případů jen etickým "legitimováním" touhy po pomstě, po moci, kořisti a obročích;
Politika je plná etických paradoxů: Kdo se chce zabývat politikou vůbec a kdo se jí chce dokonce věnovat jako povolání, má si být vědom těchto etických paradoxů a své odpovědnosti za to, co se z něj samého pod jejich tlakem může stát. Začíná si, opakuji, s ďábelskými mocnostmi, které vykukují z každého násilí; Kdo hledá spásu své duše a záchranu ostatních, ten ji nehledá v politice, která má docela jiné úkoly, totiž takové, které se dají řešit pouze násilím;
Polit. jednání jde cestou etiky odpovědnosti, čisté etice smýšlení chybí odpovědnost za následky; vášeň - etika smýšlení (etika ideálů, etika usilování o nemožné); politici smýšlení - chvastouni, reálně nevnímají to, co na sebe berou, nýbrž opájejí se romantickými senzacemi; politik musí přijmout etiku odpovědnosti → zralý člověk, který odpovědnost za následky reálně a do hloubi duše pociťuje a jedná podle etiky odpovědnosti; Potud nejsou etika smýšlení a etika odpovědnosti absolutními protiklady, nýbrž komplementy, které teprve spolu dohromady vytvářejí pravého člověka, takového, která může být "povolán k politice"
Politika znamená silné a pomalé vrtání tvrdých prken, vášnivé a prozíravé současně. Je naprosto správné a celá dějinná zkušenost to potvrzuje, že by se bylo nedosáhlo toho, co je možné, kdyby se ve světě stále znovu neusilovalo o nemožné;
Jen ten, kdo si je jist, že se nezlomí, když se mu bude svět zdát příliš hloupý nebo příliš sprostý na to, co mu chce nabídnout, a že tomu všemu navzdory bude s to říci: "a přece!" - jen ten je "povolán" k politice.
Otázka:
Proč podle vás dával Max Weber přednost charismatickému panství a souhlasíte s ním v tomto ohledu?
Bibliografie:
MILLER, David: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, Barrister & Principal 2000. 581 s.
WEBER, Max: Metodologie, sociologie a politika. Praha, Oikúmené 1998. 354 s.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama