Giovani Sartori: Srovnávací ústavní inženýrství

19. dubna 2006 v 16:25 | Radek Švec
Univerzita Karlova v Praze, Seminář k politologii II - PB 214, Mgr. Jan Jüptner, LS 2005/2006, Datum prezentace: 19.4.2006
GIOVANI SARTORI
Giovani Sartori se narodil v roce 1924 ve Florencii, kde na místní univerzitě nejdříve absolvoval studia sociologických a politických věd a od roku 1963 působil i jako profesor. Dále vyučoval na Standfordově univerzitě (1976-1979) a nakonec od roku 1979 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jako hostující profesor přednášel politickou vědu také už v 60. letech na Harvardu a Yale.

Sartoriho dílo můžeme rozdělit do 3 oblastí:
1) Politické teorie, kam patří jeho kniha The Theory of Democracy Revisited (slovensky vydaná jako Teoría demokracie). Sartori patří k zastáncům tzv. neklasické teorie demokracie, jejíž základy položil Joseph Schumpeter v knize Kapitalismus, socialismus a demokracie. Podle klasického pojetí demokracie je základem rozhodování lidu o politických problémech, zatímco volba představitelů je vedlejší. Schumpeter toto převrací a podřizuje řešení politických problémů volbě reprezentantů.
2) Metodologie sociálních věd- kde se podílí na upřesnění kategorií politické vědy.
3) Komparativní politologie- kde se autor proslavil nejvíce, zejména knihou Strany a stranické systémy. Do této kategorie spadá i kniha Srovnávací ústavní inženýrství.
SROVNÁVACÍ ÚSTAVNÍ INŽENÝRSTVÍ
ÚVOD
Tato kniha byla vydána v roce 1994 anglicky jako Comparative Constitutional Engineering, česky pak v roce 2001. Autor sám v předmluvě píše, že kniha byla "šita horkou jehlou" , kvůli rychlým změnám, které se udály na přelomu 80. a 90. let. Kniha je rozdělena do 3 částí: 1. Volební systémy; 2. Prezidentské a parlamentní systémy; 3. Problémy a návrhy. První dvě kapitoly svým názvem jasně naznačují, čím se autor zabývá. Ve 3. části pak Sartori zabývá různými problémy demokracie navrhuje nový tzv. alternující prezidentský systém, který by podle něj řešil nestabilní prezidentské systémy i nefungující parlamentní systémy.
ČÁST PRVNÍ- VOLEBNÍ SYSTÉMY
VĚTŠINOVÉ SYSTÉMY
Základním znakem většinových systémů je zásada "vítěz bere vše" (v angličtině se toto udává jako "first past the post" , proto také označení FPTP), tedy ten, kdo se umístí ve volebním obvodu na prvním místě, obsadí všechny mandáty. Avšak většinových systémů existuje více druhů. Základní rozlišení spočívá mezi systémem absolutní většiny, kdy vítěz musí získat nad 50% hlasů a systémem relativní většiny, kde vítězi stačí jakákoliv většina.
Kromě těchto druhů existuje ještě několik specifických druhů. Tím prvním je alternativní nebo preferenční hlasování, které se používá v Austrálii při volbách do dolní komory parlamentu. Volba probíhá v jednomandátových obvodech. Každý volič má možnost vytvořit své pořadí nominovaných kandidátů. Na kandidátní listině tak označují svého nejoblíbenějšího kandidáta číslem 1, druhého číslem 2, atd. Systém přepočtu hlasů je následující: pokud některý kandidát obdrží více jak 50 % prvních hlasů, je automaticky zvolen. Ovšem pokud nezíská absolutní většinu prvních hlasů, postupují všichni kandidáti, kromě posledního, do "dalšího kola". Hlasy, které získal nejméně úspěšný poslední kandidát, jsou vyloučeny a započítány jsou preferenční hlasy kandidáta na druhém místě. Pokud ani tentokrát nezíská žádný kandidát přes 50 %, opět se eliminují hlasy posledního kandidáta a vše pokračuje až do té doby, než některý z kandidátů získá absolutní většinu hlasů.
Dále existuje tzv. většinová prémie, která sice vyžaduje poměrné hlasování, ale Sartori ji sem zařazuje, protože má za cíl posílit vítěze. Tento sytém totiž vítězi přiděluje určitý počet křesel, i když zvítězí s jakýmkoliv výsledkem (např. v Argentině do roku 1962 získala vítězná strana dvě třetiny křesel).
POMĚRNÉ SYSTÉMY
Poměrné systémy jsou takové systémy, které usilují o poměrný převod hlasů na mandáty. Těchto přepočítávacích vzorců existuje celá řada.
Nejčistší metoda je jeden přenosný hlas, používaný v Irsku. Podobně jako u preferenčního hlasování voliči číslují kandidáty podle svých preferencí. Po vyhodnocení prvních preferencí vypočítána tzv. kvóta pro zvolení jednoho kandidáta. Pro vypočítání této kvóty se užívá jednoduchý vzorec (počet celkových hlasů/(počet přidělených mandátů pro daný obvod + 1)) + 1. Pokud některý z kandidátů překročí tuto kvótu, je automaticky zvolen. Jestliže nikdo z kandidátů tuto hranici nepřekoná, jsou kandidátovi s nejnižším počtem obdržených hlasů jeho první preference eliminovány a dochází k přerozdělení hlasů podle druhých preferencí (opět jako u preferenčního hlasování).
Z dalších metod uvádí Sartori 3 metody:
1) metoda největšího zbytku- křeslo se přidělí za každou plnou kvótu, která se vypočítá jako podíl počtu hlasů a křesel, jakákoliv zbývající křesla se připíší stranám s největšími zbytky.
2) D'Hondtova metoda- tato metoda užívá dělení číselnou řadou. Dělencem je vždy počet hlasů pro jednotlivou stranu, dělitelem postupně čísla číselné řady (1, 2, 3...), Získané podíly u všech stran jsou pak seřazeny podle velikosti a ze všech se vybere tolik nejvyšších podílů, kolik má být v obvodě přiděleno mandátů.
3) Sainte- Laguëho metoda- liší se od D'Hondtovy metody jen tím, že se dělí řadou lichých čísel 1, 3, 5....
Míru čistoty systému určuje také velikost volebních obvodů a platí, že čím větší je obvod, tím větší je čistota.
DVOUKOLOVÉ HLASOVÁNÍ
Dvoukolové hlasování umožňuje voličům volit dvakrát, přičemž mezi prvním a druhým kolem je odstup 1 a více týdnů, takže voliči mohou na základě výsledků prvního kola přeorientovat své hlasy. Dvoukolový systém je možný ve většinových i poměrných systémech.
Jako příklad ve většinovém systému je uvedena Francie, kde se dvoukolový sytém používá při parlamentních i prezidentských volbách. Při prezidentských volbách jsou do druhého kola připuštěni pouze dva nejlepší kandidáti a vítěz poté musí získat nadpoloviční většinu hlasů. Ve volbách do parlamentu jsou postupují do druhého kola všechny strany, které získají nad 12,5% hlasů a vítězi stačí relativní většina.
ZVLÁŠTNOSTI SYSTÉMŮ
1) Německý systém: Německý systém se často chápe jako směs poměrného a většinového systému, to je ale podle Sartoriho chyba. V Německu při volbách do dolní komory Parlamentu= Bundestagu rozdělují voliči dva hlasovací lístky- jedním volí jednu polovinu sněmovny v jednomandátových obvodech v jednom kole a druhým volí druhou polovinu sněmovny v celonárodních parlamentních volbách. Mandáty jsou ale přerozdělovány podle druhých lístků- tedy poměrně. 1. hlas má za cíl personalizaci voleb, tedy že voliči vidí, koho volí, neboť poslanci zvolení prvními lístky slouží volebnímu obvodu, ve kterém byli zvoleni. Může nastat situace, kdy strana podle prvních hlasů získá více křesel, než na kolik má podle druhých hlasů nárok, v tom případě se to řeší dodatečnými mandáty.
2) Japonský systém - V Japonsku dostává volič prázdný hlasovací lístek, na nějž napíše jméno kandidáta. Poté se v jednotlivých 3-5 mandátových obvodech vyberou kandidáti s největším počtem hlasů.
3) Metody zvýhodňování menšin-
  1. Kumulativní hlasování- volič získá tolik hlasů, kolik je křesel v obvodě a může je rozdělit, jak chce- i jednomu kandidátovi.
  2. Bodové hlasování- Volič získá více hlasů, než je křesel, a ty pak může rozdělit, jak uzná za vhodné.
  3. Omezený hlas- ve vícemandátových obvodech dostane volič více než jeden hlas, ale méně hlasů, než je kandidátů.
  4. Gerrymandering- záměrná manipulace s hranicemi volebních obvodů (název podle guvernéra Gerryho, který v roce 1812 ohraničil volební obvod do tvaru mloka- anglicky salamander, aby rozptýlil soupeře).
VÝZNAM VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ
Významem volebních systémů se dlouho nikdo nezabýval, jejich vliv se podceňoval. Jako první se pustil do řešení těchto problémů Maurice Duverger, který zformuloval známé Duvergerovy zákony, které ve zkratce znějí takto : 1) Většinový systém jednokolového hlasování vede k bipartismu. 2) Dvoukolový většinový systém a poměrný systém vedou k multipartismu.
Sartori tyto zákony zpochybňuje. Na počátku vysvětluje, jak určit počet stran, neboť Duverger nemá pevnou metodu, podle které počet stran určuje. Za relevantní strany považuje Sartori ty, které 1) mohou spolupracovat s jinými stranami a utvářet většinu, mají tzv. koaliční potenciál, nebo 2) ovlivňuje ideologický směr soutěže doleva či doprava (většinou extrémistické strany), pak mají tzv. vyděračský potenciál.
Dále upřesňuje pojem systém dvou stran. Podle něj se tento systém vyjadřuje těmito rysy: 1) Dvě strany po delší dobu opakovaně poráží zbývající strany tím způsobem, že 2) každá z nich se může ucházet o absolutní většinu křesel, a je tedy pravděpodobné, že se budou střídat u moci a 3) každá z nich vládne sama.
Sartori dále vytváří vlastní zákony vlivu volebních systémů na počet stran:
1) Existuje-li strukturovaný stranický systém (=voliči hlasují spíše pro stranu než pro kandidáty) a voličský rozptyl (rozptyl těch voličů, kteří by nehlasovali ani pro jednu ze dvou hlavních stran), relativně většinové jednokolové systémy vedou k bipartismu.
2) Existuje-li strukturovaný stranický systém, ale nikoliv voličský rozptyl relativně většinové jednokolové systémy dovolují existenci tolika stran nad dvoustranický formát, kolik jich umožňuje dostatečná koncentrace voličů, díky nimž dosáhne strana vítězství v alespoň jednou volebním obvodu.
3) Existuje-li strukturovaný stranický systém, pak nečistý poměrný systém získává redukční účinek na počet stran. A naopak- čím je nečistota poměrného systému větší, tím menší je reduktivní účinek.
4) Neexistuje-li strukturovaný stranický systém a existuje čisté nebo téměř čisté poměrné zastoupení, pak stran může být tolik, kolik umožní omezovací klauzule (=procentní hranice, kterou musí překročit strany, aby získaly mandát).
5) Dvoukolový systém má ve většinovém systému reduktivní účinky a v poměrném systému může upřednostňovat některé strany oproti ostatním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama