Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí

12. dubna 2006 v 14:31 | Lenka Granátová
Univerzita Karlova v Praze Seminář k politologii II, Institut Politologických studií LS 2005/2006, Mgr. Jan Jüptner, datum prezentace: 12.4.2006
Thomas S. Kuhn (1923-1996)
Thomas S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny dvacátého století. Studoval fyziku, ale již během studií se jeho zájem obrátil k historii vědy. Rozhodujícím momentem jeho studií byla četba Aristotela, kdy si položil otázku, jak je možné, že tak velký myslitel napsal takové hlouposti o fyzice. Uvědomil si, že Aristotelův text lze označit za hloupý pouze při pohledu očima dnešního člověka. Tuto zkušenost pak formuloval jako princip: Čtete-li nějakého velikého myslitele, soustřeďte se nejprve na zdánlivé nesmyly a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu, že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, změnila svůj smysl. Jeho Struktura vědeckých revolucí se stala vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filosofii vědy. Reakce na knihu byly rozporuplné a bylo jich mnoho, ohlasy na ni by prý zaplnily knihovnu.

Struktura vědeckých revolucí
Struktura vědeckých revolucí je esej o rozsahu sto sedmdesáti stran, jejímž ústředním tématem, možno říci jakýmsi leitmotivem, je pojem paradigma. Kuhn vypustil paradigma do světa právě tímto dílem, jenž je výsledkem dlouho promýšleného projektu. Vzhledem k autorově biografii není překvapivé, že samotný výklad autorových úvah je dokreslen řadou příkladů z vědního oboru, který mu byl nejbližší, tedy z fyziky. Ve třinácti kapitolách je popsána cesta, na níž se věda stala skutečně vědou ve smyslu, jak jí rozumíme dnes - autor popisuje genezi krizí věd vedoucích k novým teoriím a představuje fenomén vědeckých revolucí jakožto proměn v pohledu na svět.
Kuhn si v eseji vytýčil cíl načrtnout zcela odlišný pojem vědy, než ukazují historické záznamy výzkumných činností, neboť takové záznamy postrádají schopnost patřičně vědu vyobrazit. Kuhn snahu udělat si pravdivou představu o vědě na základě těchto pramenů přirovnává ke snaze poznat cizí specifickou kulturu z turistické brožury.
V první kapitole se vyrovnává s historií vědy. Tu označuje za disciplínu, která se stala záznamníkem přírůstků výzkumu a problémů vzniklých jejich nahromaděním. Historie vědy dle něj nemá být zaměřena jen na otázky typu co, kdo a kdy objevil, měla by si klást otázky zcela jiné. Měla by se zamyslet nad tím, zda se věda nevyvíjí díku něčemu jinému než je hromadění jednotlivých objevů a nápadů. Historické zkoumání, které izoluje jednotlivosti, je zdrojem pochyb o kumulativním vývoji vědy. Při sledování jiných linií se ukázalo několik důležitých aspektů vědy, o nichž se dočteme dále a na nichž autor posléze postaví pojem paradigmatu.
Ve druhé kapitole vymezuje Kuhn "normální vědu" jako výzkum, který je založen přísně na jednom či několika výsledcích vědy, které určité vědecké společenství po určitou dobu uznává jako to, co poskytuje základ pro její další praxi. Samotné paradigma zde charakterizuje jako model, v němž má svůj původ zvláštní soudržná tradice vědeckého výzkumu. Jinou definici nabídl autor již v předmluvě, kdy paradigma jsou obecně uznávané vědecké výsledky, které v určitou chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení.
Proměny paradigmatu jsou pak vědeckými revolucemi. Postupný přechod od jednoho paradigmatu k druhému cestou revoluce považuje Kuhn za obvyklé vývojové schéma vyspělé vědy. Ne vždy tomu ale tak bylo, což autor dokládá charakteristikou doby před Newtonem, kdy existovala řada vzájemně soutěžících škol, aniž by bylo k dispozici jednotné paradigma postupů při bádání. V případě absence paradigmatu se všechna fakta jeví jako stejně závažná a výsledkem je, že shromažďování dat je velmi náhodné, protože výzkumu chybí jasný jednotný směr. Je pak pouze otázkou osobní volby, ke které ze škol a tedy i ke kterému z přístupů se vědec přihlásí. V období, kdy chybí paradigma, lidé sledují stejný okruh jevů, ale ne tytéž konkrétní jevy a vzniká změť odlišných výkladů. Divergence výkladů však postupně mizí a vymizí zcela s nástupem paradigmatu. Příchod paradigmatu znamená konec sporů mezi školami a umožňuje přechod k přesnějšímu a náročnějšímu způsobu práce. Znamená přísnější vymezení oboru - ti, kteří se nechtějí přizpůsobit novému vymezení, se buď ocitnou v izolaci, či se musí připojit k jiné skupině.
Někdy je paradigma tím, co proměňuje skupinu lidí, která se pouze o něco zajímá, v profesionály a jejich studium ve vědeckou disciplínu. Úspěch paradigmatu tkví do značné míry v příslibu úspěchů, jichž bude možno dosáhnout ve vybraných, dosud nevyřešených případech. Nesmíme však podlehnout iluzi, že paradigma je schématem, do něhož lze napasovat vše. Paradigma představuje poměrně nepružnou krabici, která má pojmout přírodní jevy. Jevy, které do této krabice vměstnat nelze, jsou pak často opomíjeny. Kuhn se domnívá, že existují tři normální ohniska konkrétního výzkumu, která se ne vždy navzájem liší.
Prvním je třída faktů, které paradigma ukázalo jako zvláště podstatné pro poznání povahy věcí (například co se astronomie týče, šlo o polohu hvězd, jejich velikost, periodu zatmění …). Druhou třídu představují fakta, která mohou být přímo srovnávána s předpověďmi paradigmatické teorie. Jinými slovy, jde o to, vykázat souhlas mezi přírodou a teorií. Třetí třída zahrnuje činnost shromažďování faktů v rámci normální vědy. Jedná se o empirickou práci, která má artikulovat paradigmatické teorie a vyřešit zbytkové nejednoznačnosti. Během artikulace paradigmatu mohou vystoupit do popředí kvantitativní zákony (např. Coulombův zákon), což je známkou toho, že vztah mezi kvalitativním paradigmatem a kvantitativním zákonem je velmi úzký. Problémy artikulace paradigmatu mají ráz teoretický i experimentální. Předtím než mohl Coulomb sestrojit své zařízení a provést na něm měření (empirická stránka výzkumu), používal teorii elektřiny, aby vůbec mohl určit, jak má takové zařízení vypadat (teoretická stránka práce).
Dále se autor zabývá tím, co přinášejí opuštění paradigmatu. Taková opuštění chápe jako osy, okolo nichž se točí vědecké revoluce. Než přistoupí k samotným vědeckým revolucím, věnuje se úsilí normální vědy, která revolucím připravuje cestu. Normální věda má za úkol řešit hádanky - hádanky ve smyslu zvláštní třídy problémů, jejichž řešením se dá testovat vynalézavost a důvtip. Kritériem toho, zda je hádanka dobrá, není její zajímavost či důležitost. Kritériem hádanky je jistota existence jejího řešení. Léčba rakoviny či nastolení světového míru tedy nepředstavují hádanky, neboť nemají řešení; tak je tomu i u jiných skutečně tíživých problémů.
Paradigma tak může dokonce izolovat vědecké společenství od celospolečensky důležitých otázek, které nelze převést na hádankovou formu - jedním z důvodů, proč se zdá, že normální věda jde rychle kupředu, je skutečnost, že odborníci se soustřeďují na problémy, od jejichž řešení je odděluje jen prozatímní nedostatek vynalézavosti. Motivací výzkumníka pak je přesvědčení, že bude-li dostatečně obratný, úspěšně vyřeší dosud nevyřešenou hádanku či ji alespoň vyřeší tak dobře, jako nikdo před ním. Pro problém - hádanku musí existovat pravidla omezující jak povahu přijatelných řešení, tak kroky, jimiž se tohoto řešení dosahuje. Určení pravidel činí problém přístupným v rámci určité vědecké tradice. Nejzávaznějšími pravidly výzkumu jsou explicitní vyjádření vědeckých zákonů, pojmů a teorií. Jsou-li tato ctěna, mohou napomoci položit hádanky a omezit okruh jejich přijatelných řešení. Vědec, aby byl vědcem, se musí snažit porozumět světu, zvyšovat přesnost a rozšiřovat oblast, v níž se svět jeví jako uspořádaný. Kuhn tvrdí, že pravidla jsou odvozená z paradigmat, ale že paradigmata mohou vést vědecké bádaní i tehdy, když žádná pravidla nejsou. Hledání pravidel, totiž abstrakcí izolovaných prvků, které se vydělily z obecnějších paradigmat, je v posledku obtížnější a méně uspokojivé než hledání paradigmat samotných.
Hledání nějakého souboru pravidel vhodných pouze k tomu, aby založila určitou tradici výzkumu, se stává zdrojem zklamání. Toto zklamání plyne z toho, že vědci se sice mohou s paradigmatem identifikovat, ale zároveň se nemusí shodnout v jeho interpretaci. Důsledkem takové neshody je objevení se problémů.
Částečnou odpověď na otázku, co omezuje vědce na určitou tradici, chybí-li jim patřičný soubor pravidel, poskytl Ludwig Wittgenstein. Wittgenstein pozoruje, že setkáváme-li se s něčím, s čím jsme se dosud nesetkali, máme tendenci použít určitý termín na základě znaků, které jev nese a které jej činí podobným něčemu, s čím jsme se již v předchozím životě setkali. Označení jevů vyznačujících se společnými charakteristikami tvoří jakési "přirozené rodiny", z nichž každá zakládá síť vzájemně se překrývajících a křížících se podobností. Stejně tomu tak je i u problémů výzkumu. Mají společné to, že na základě podobnosti mohou být vztaženy k určitému souboru vědeckého poznání ("přirozená rodina") a mohou se tomuto souboru přizpůsobit.
Paradigmata vedou výzkum tím, že si jej přizpůsobují a zároveň tím, že ho podřizují pravidlům. Pravidla nabývají na důležitosti obzvláště v případech, že paradigmata upadají do nejistoty. Takzvané předparadigmatické období se vyznačuje tím, že v něm dochází často k hlubokým sporům o legitimitu metod, právě kvůli neexistenci paradigmatu. Je důležité vzít na vědomí, že věda není jediným a jednolitým podnikem, který musí stát a padat s každým paradigmatem. Je možno určit několik souběžných tradic vědy, které se překrývají. Doje-li k revoluci pouze v jedné z těchto tradic, nemusí to nutně zasáhnout vědu jako celek.
Normální věda neusiluje nutně o novinky, je-li úspěšná, ani žádné nenachází. Při vědeckém výzkumu se však nové a neočekávané jevy opakovaně objevují, což vede k vytváření radikálně nových teorií. Novinky vyvolávají změny paradigmatu. Vytváření novinek probíhá během hry, která se řídí určitými pravidly, avšak k asimilaci novinek je potřeba pravidel nových.
Objevy začínají tak, že si vědci uvědomí nějakou anomálii - odchylku od očekávání, jež plynou z paradigmatu, které právě vládne. Naopak končí, když je paradigmatická teorie upravena tak, že anomálie zapadne do oblasti očekávaných výsledků. Vůbec nás tu však nezajímá prvenství a datum objevu - objev není jednorázový akt, jemuž lze přiřadit časové určení. Jedná se o složitou událost, která zahrnuje jak to, že bylo něco objeveno, ale i to, co to je. Percepce anomálie je tedy předehrou objevu. Kuhn nabízí charakteristiky všech objevů. Jsou to: předchozí uvědomění si anomálie, postupný vznik poznání v oblasti pojmové i poznání založeného na pozorování, následnou změnu kategorií paradigmat a postupů. Novinky často narážejí na odpor vědců, kteří se brání změně paradigmatu. To je důsledek profesionalizace, která velmi omezuje představivost vědců. Anomálie se objevuje pouze na pozadí paradigmatu. Čím přesnější a dalekosáhlejší toto paradigma je, tím citlivějším ukazatelem anomálie je. Odpor vůči změně má i kladný přínos - poskytuje jistotu, že se vědci nevzdají stávajícího paradigmatu snadno a případná změna paradigmatu pronikne až k jádru dosavadního vědění.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama