Samuel Huntington: Střet civilizací

6. dubna 2006 v 23:26 | Adam Dvořák
Fakulta sociálních věd UK, Institut politologických studií, PB 214 Seminář k politologii II. Mgr. Jan Jüptner/PhDr. Tomáš Lebeda, Akademický rok 2005/2006, Letní semestr, 5. 4. 2006
Samuel P. Huntington
(18. 4.1927)
Autorem této knihy je americký politolog Samuel P. Huntington. Tento profesor Harvardské univerzity pracoval v Carterově administrativě jako poradce pro bezpečnost a plánování při Národní radě bezpečnosti. Je zakladatelem časopisu Foreign Policy. Mezi hlavní témata, kterými se zabývá, patří vojenská politika, americká a komparativní politika a politický vývoj méně rozvinutých zemí. Známé jsou jeho studie vztahů mezi vojenskými a civilními vládami nebo analýzy politických převratů. Největší věhlas mu však přinesla jeho kniha Střet civilizací. Mezi další publikace patří například The Soldier and the State: The Theory and Politics of Civil-Military Relations, 1957; Political Order in Changin Societes 1968; The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century, 1991. Huntingtonova poslední kniha vyšla v roce 2005 v češtině pod názvem Kam kráčíš, Ameriko?

Úvod
Podkladem této knihy se stal Huntingtonův článek "Střet civilizací?", který vyšel v roce 1993 v časopise Foreign Affairs. Tento text vzbudil řadu rozporuplných reakcí. Mnohem přijatelnější v té době byla například teze Francise Fukuyamy o "konci historie" vzhledem vyčerpání ideologických konfliktů nebo teze o "univerzalizaci západní liberální demokracie jako konečné formy lidské vlády". V této optimistické atmosféře vzbudily Huntingtonovy názory a jeho vize značnou kontroverzi.
Huntington se rozhodl, že témata nastolená v jeho článku si zasluhují více prostoru, a proto vznikla i stejnojmenná kniha. Ta se opírá o velké množství podpůrného materiálu, statistik a studií, a také o diskuze s akademiky zastupujícími různé kultury. Zabývá se různými paradigmaty či modely světového uspořádání (např. jediná globální civilizace, bipolární model S-J, Z-V) a jako nejadekvátnější model podpořený empirickými fakty vyzdvihuje existenci konečného počtu osmi či devíti civilizací.
Jedním z cílů sepsání této knihy byla Huntingtonova snaha vysvětlit, že střet civilizací není nevyhnutelný. Je jen jednou z alternativ (to bylo v jeho článku často ignorováno, stejně jako otazník na konci). Jejímu naplnění se lze vyhnout, pokud budou opuštěny univerzalistické tendence a jednotlivé civilizace si nebudou vzájemně vnucovat své hodnoty a svůj způsob života.
Autor sám říká. Že kniha není společenskovědní prací a ani jí být nechce. Pouze se pokouší interpretovat vývoj globální politiky po skončení studené války.

I. SVĚT CIVILIZACÍ

"Poprvé v historii má globální politika multipolární a zároveň multicivilizační ráz. Modernizace už není totéž, co pozápadnění , a jejím výsledkem není univerzální civilizace."

Kapitola I - Nová éra ve světové politice

První kapitola je úvodem do Huntingtonova vidění světa. Autor tvrdí, že po skončení studené války došlo k dramatickým změnám národních identit a globální politika se nově definovala podle kulturních linií. Vzrostl význam symbolů kulturní identity (např. vlajka, kříž, půlměsíc…). Kulturní identita má pro většinu lidí nejvyšší hodnotu. Dobu po studené válce vystihuje podle Huntingtona citace: "Bez skutečných nepřátel neexistují skuteční přátelé. Pokud nedokážeme nenávidět to, čím nejsme, nemůžeme milovat to, čím jsme."
Pro národy hledající nebo znovuobjevující svou identitu jsou nepřátelé nezbytní, tvrdí autor, a nejnebezpečnější nepřátelství vznikají na zlomových liniích mezi hlavními světovými civilizacemi. Ústřední autorova teze, která prostupuje celou knihou, zní: "Kultura a kulturní identity, které jsou v nejširším ohledu zároveň identitami civilizačními, utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu." Důsledky této teze se zabývá celá kniha.
Multipolární a multivicilizační svět
V celém novověku až do 20. století utvářeli globální politiku především jednotlivé národní státy (velmoci) příslušející k Západu. Ty expandovali, kolonizovali, zkrátka nějakým způsobem ovlivňovali ostatní civilizace. Během studené války se globální politika bipolarizovala. Po rozpadu východního bloku končí tato bipolarita a objevuje se multipolarita. Ideologicky, politicky a ekonomicky rozdělený svět se přeskupil na základě kulturních rozdílů.
Svět po studené válce je tedy rozdělen na 7 nebo 8 hlavních civilizací. Nezápadní civilizace se více prosazují, uvědomují si své vlastní hodnoty a odmítají hodnoty "vnucené" Západem. "Soupeření velmocí vystřídal střet civilizací", říká Huntington a předpovídá, že k nejzávažnějším konfliktům bude docházet na hranicích mezi civilizacemi. Tady si vypůjčuje citát Václava Havla: "Kulturní konflikty jsou dnes častější a nebezpečnější než kdykoli v dějinách."
Národy rozdělené ideologicky, ale spojené kulturou se sjednocují (např.: Německo, počátky lze vidět i v Severní a Jižní Koreji) a naopak ideologicky jednotné společnosti příslušející k různým civilizacím se rozpadají (SSSR, Jugoslávie, Bosna) nebo v nich roste napětí (Súdán, Indie, Nigérie, Srí Lanka…).
Hlavní osou globální politiky je interakce mezi kulturou a mocí Západu a kulturou a mocí nezápadních civilizací (ne však jednotných, ale na více frontách). Západ je nejmocnější civilizace a v nejbližší budoucnosti jí zůstane, ale v poměru k ostatním civilizacím upadá.
Jiné světy?
Autor přiznává, že výše uvedený obraz globální politiky je značně zjednodušený, jedná se o schéma či paradigma. Během studené války platilo paradigma soupeření supervelmocí, které bylo také velmi zjednodušené a nevystihovalo celou realitu. Po studené válce se vyskytla celá řada paradigmat, snažících se, ve shodě s Kuhnovou teorií střídání paradigmat, nahradit nevyhovující paradigma. Jedno z nových paradigmat předpokládalo konec význačnějších konfliktů, Francis Fukuyama hovořil dokonce o "konci dějin", jednoduše se očekávala všeobecná harmonie. To bylo způsobeno euforií po skončení studené války; stejnou euforií, která zavládla po 1. světové válce (o které se hovořilo jako o "válce, která bude poslední") a stejně tak i po 2. světové válce. Vždy se ukázalo, že se jedná o iluzorní představy.
Dalším paradigmatem je rozdělení světa na dvě části, které jsou ve vzájemném konfliktu, což lze v lidských dějinách nalézt téměř vždy. Nejčastější dělení, se kterým se můžeme po studené válce setkat je dělení na bohaté a chudé. Toto ekonomické rozdělení může být z části správné, ovšem bylo aktuální spíše v době kolonialismu. Dnes jsou závažnější konflikty mezi bohatým Severem a chudým Jihem podle Huntingtona nepravděpodobné. Chudé země postrádají politickou jednotnost a vojenskou sílu.
Třetí paradigma zjednodušeně říká, že primárními a v podstatě jedinými důležitými aktéry světového dění jsou jednotlivé státy. Ve vzájemných vztazích neexistují pravidla, každý stát usiluje jen o posílení vlastní pozice a moci. Tato teorie však nepředpokládá rozdíly mezi státy (odlišné hodnoty, instituce, kultura).
Poslední z významných paradigmat ukazuje svět, v němž vládne anarchie a naprostý chaos. Předpokládá rozpad autority vlád, rozbití států, vznik etnických a náboženských konfliktů, rozmach mezinárodních zločineckých organizací, terorismu, šíření jaderných zbraní a etnické čistky. I na tomto paradigmatu je kus pravdy, ovšem tvrzení, že ve světě neexistuje jakýkoli řád, je značně nadsazené.
Srovnání světů…
Čtyři popsaná paradigmata obsahují část reality v kombinaci se zjednodušením. Huntington nabízí páté paradigma, které považuje za lepší, výstižnější a vyváženější než ty předchozí. ( 1. a 2 moc zjednodušují, 3. a 4. jsou zase příliš složité a neumožňují nám pochopit realitu světa a předvídat budoucí vývoj a jsou tedy neužitečná). Huntingtonovo paradigma předpokládá, jak už bylo řečeno výše, svět tvořený sedmi až osmi civilizacemi. Dále tvrdí, že:
- svět je v podstatě rozdělen na dva: Západ x nezápadní civilizace (ovšem nejednotné)
- národní státy zůstanou hlavními činiteli světové politiky ale jejich zájmy, spojenectví a konflikty budou čím dál více podmíněny kulturními a civilizačními faktory.
- svět je do určité míry anarchií (kmenové a nacionální konflikty), ale hlavní nebezpečí spočívá v konfliktech mezi státy a skupinami z odlišných civilizací.
Huntington si je vědom, že žádné paradigma neplatí věčně. Pro současnost však považuje své civilizační paradigma za nejvhodnější. Dokládá to například tím, že z osmačtyřiceti etnických konfliktů v roce 1993, probíhala téměř polovina mezi příslušníky různých civilizací.
Paradigmata slouží k předpovědím a právě předpovědi ukazují užitečnost a platnost paradigmatu. Mezi události, které se odehrály po studené válce a odpovídají civilizačnímu paradigmatu, patří rozpad SSSR a Jugoslávie, války na bývalém území těchto zemí, vzestup náboženského fundamentalismu po celém světě nebo zápas o národní identitu v Rusku, Turecku a Mexiku.

Kapitola 2 - Civilizace v dějinách a dnes

V této se Huntington podrobněji zabývá pojmem civilizace. Odmítá tvrzení, že existuje jediná univerzální civilizace. Existuji jen civilizace v plurálu. Pojmy civilizace a kultura si v podstatě odpovídají (až na Německou jazykovou oblast).
Charakteristika civilizací:
- civïlizace obsahuje hodnoty, instituce, způsob myšlení atd.
- civilizace je nejvyšším kulturním seskupením lidí
- hlavní prvek definující civilizaci je náboženství
- civilizace nejsou identické s rasami (byť tam lze najít souvislost)
- civilizace jsou komplexní celky; žádné z jejich součástí nezle porozumět bez odkazu k civilizaci jako k celku
- civilizace jsou nejtrvalejším druhem lidské pospolitosti, přečkávají politické, společenské, ekonomické a dokonce ideologické převraty
- civilizace jsou kulturní celky (entity) nikoli politické (nepřísluší jim žádná vládní činnost), někdy však může splynout v jediný stát (např. Japonsko)
- civilizace se vyvíjejí; mohou vznikat a zanikat (jejich vývoj spočívá v přechodu od doby potíží k univerzálnímu státu a poté k úpadku a rozvratu)
Hlavní současné civilizace: čínská, japonská, hinduistická, islámská (má mnoho subcivilizací), západní (spojuje katolickou a protestantskou kulturu), latinskoameriská (téměř výhradně katolická, úzce spojená se Západem, možná jen subcivilizace Západu, je rozpolcená v otázce své příslušnosti k Západu), africká (existují rozpory, zda ji považovat za samostatnou civilizaci)
Vztahy mezi civilizacemi
V minulosti byly nejdříve žádné, později omezené a dnes intenzivní. Dříve trvalo celá staletí, než se rozšířil objev z jedné civilizace do druhé. Západ zpočátku (8. - 11. stol.) zaostával za ostatními civilizacemi. Pak začal rozvoj Západu, často přebíráním prvků z jiných civilizací, později vlastními technologickými objevy. Západ také začal ovlivňovat všechny ostatní civilizace. Několik staletí trvající dominance Západu má několik příčin (např. společenská struktura - vztahy mezi společenskými třídami, rozvoj měst a obchodu, rozdělení moci mezi církevní a světskou autoritou a zejména technologický rozvoj a s ním spojená vojenská převaha). Autor tvrdí: "Západ dobyl svět nikoliv nadřazeností svých idejí, hodnot nebo náboženství, ale především schopností používat organizované násilí. Na Západě se na tuto skutečnost často zapomíná, jinde nikoli."
Po 1917 (revoluce v Rusku) se ke konfliktu národních států přidává konflikt ideologií. Zpočátku byly tři - fašizmus, komunismus, liberální demokracie, později, za studené války jen poslední dvě, ztělesňované dvěmi velmocemi. Přestože je marxismus produktem evropské civilizace, byl importován do nezápadních společností, kde sloužil jako zbraň proti Západu. Zhroucení této ideologie v SSSR a její výrazná proměna v Číně a ve Vietnamu neznamená, že tyto společnosti automaticky přijmou jinou západní ideologii, totiž liberální demokracii. Huntington prorokuje, že Západ bude ještě překvapen pružností a kreativitou nezápadních kultur.
Ve 20. století se vztahy mezi civilizacemi změnily. Dosud existovalo jednosměrné působení Západu na ostatní, nyní tu jsou mnohosměrné interakce. Skončila "západní expanze", začala "revolta proti Západu". Nezápadní společnosti přestaly být pouhými objekty Západem tvořených dějin a začaly utvářet nejen své vlastní dějiny, ale i ty západní. Mezinárodní uspořádání získalo multicivilazační ráz.
Velké ideologie 20. století (liberalismus, socialismus, anarchismus, marxismus, komunismus, sociální a křesťanská demokracie, konservatismus, nacionalismus, fašismus) jsou produktem západní civilizace. Žádná jiná civilizace nikdy politickou ideologii nevytvořila. Na Západě pro změnu nikdy nevzniklo významné náboženství. S koncem západní fáze upadají ideologie a jejich místo zaujímá právě náboženství. Nastává soumrak modelu odluky náboženství a globální politiky. Konflikty politických ideologií vystřídal střet kultur a náboženství mezi jednotlivými civilizacemi.
Každá civilizace se do značné míry považuje za střed světa a svou historii považuje za hlavní část lidských dějin. V dnešním multicivilizačním světě však podle Huntingtona tento monocivilizační (egocentrický) pohled ztrácí význam a je iluzorní. Přesto je stále rozšířený a jeho vrcholem je představa o univerzalitě evropské západní civilizace (tvrzení, že je univerzální civilizací celého světa). Této problematice se věnuje celá třetí kapitola knihy.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | E-mail | 31. srpna 2006 v 8:03 | Reagovat

Článek o knize

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama