Sartori II.

19. dubna 2006 v 16:25 | Radek Švec
HODNOCENÍ VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ
Na závěr první části se Sartori věnuje hodnocení volebních systémů. Sám přiznává, že je zastáncem dvoukolového většinového systému s otevřeným druhým kolem (do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří překročí určitou hranici). ..

Dvoukolové hlasování tím, že udržuje nízkou fragmentaci stranického systému, dává lepší předpoklady k vytvoření akceschopné vlády. Dále dokáže eliminovat antisystémové strany a nutí strany, aby mezi 1. a 2. kole spolu vyjednávaly (což Sartori vidí jako pozitivní věc, na rozdíl od některých autorů, kterým se nelíbí politické obchody typu: "Můj kandidát se stáhne z obvodu A, když tvůj kandidát se stáhne z obvodu B.") Ale na závěr autor dodává, že žádný volební systém není nejlepší pro každou dobu.
ČÁST DRUHÁ- PREZIDENTSKÉ A PARLAMENTNÍ SYSTÉMY
PREZIDENTSKÝ SYSTÉM
Prezidentský systém se vyznačuje těmito znaky: 1) Hlava státu je volena ve všelidových přímých volbách na stanovené období (od 4 do 8 let). 2) Nemůže být během svého funkčního období odvolána parlamentem. 3) Stojí v čele vlády, jejíž členy sama jmenuje či odvolává.
Sartori uvádí jako prototyp USA, pro které je charakteristické rozdělení moci mezi prezidenta a Kongres. Parlament nemůže zasahovat do exekutivní sféry a nemůže, kromě impeachmentu, odvolat prezidenta. A naopak prezident nemůže rozpustit parlament. Ovšem problém nastane, když se prezident nemůže těšit podpoře Kongresu, tedy , když prezident je z jedné strany a v Kongresu má většinu druhá strana. V takovémto případě se musí složitě vyjednávat o každém zákoně a americký systém funguje díky nedisciplinovanosti stran, to znamená, že i členové opozice mohou hlasovat pro vládní návrh.
Další prezidentské systémy se nachází zejména v Latinské Americe. Tady jsou ale tyto systémy velice nestabilní, protože v zemích Latinské Ameriky neexistuje pevný stranický systém, a tedy prezidenti hledají velice těžko podporu pro své návrhy. Jako řešení bylo zvoleno zvýšení pravomoci prezidenta, což ale vedlo k vytvoření diktatury a jediným prostředkem, jak sesadit prezidenta byl puč.
PARLAMENTNÍ SYSTÉM
Parlamentní systémy se nazývají parlamentní kvůli svrchovanosti parlamentu. Tyto systémy nedovolují oddělení moci parlamentu a vlády, jsou založeny na sdílené legislativně- exekutivní moci. Vláda je tedy jmenována, případně rozpouštěna na základě hlasování v parlamentu, a tedy je nutné, aby se mohla opírat o parlamentní většinu. A to vyžaduje disciplinovanost politických stran (na rozdíl od USA, kde nedisciplinovanost může být ku prospěchu).
V čele exekutivy stojí premiér. Existují 3 druhy premiérů ve vztahu k členům vlády:
1) První nad nerovnými- je to vůdce strany, nemůže být sesazen na základě hlasování parlamentu a může libovolně měnit svůj kabinet. Jedná se o tzv. premiérský systém a nalezneme jej v Británii.
2) První mezi nerovnými- premiér nemusí být vůdce strany, je těžko odvolatelný a může sesazovat ministry. Takovýto typ nalezneme v Německu, kde se jedná o tzv. Kanzlerdemokratie.
3) První mezi rovnými- premiér padá se svým kabinetem, nemůže si vybírat a měnit ministry.
POLOPREZIDENTSKÝ SYSTÉM
Poloprezidentský systém je směs prezidentského a parlamentního systému. Vyznačuje se těmito znaky: 1) Prezident je volen všelidovou volbou na přesně stanovené období
2) Prezident sdílí exekutivní moc s premiérem, což vytváří tzv. duální autoritu, kterou vymezují tato kritéria:
2.1) Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, ale jeho rozhodnutí musí procházet vládou.
2.2) Premiér a jeho kabinet představují instituce nezávislé na prezidentovi tom, že jsou závislé na podpoře parlamentu.
I v poloprezidentských systémech může nastat problém, kdy se prezident nemůže opřít o většinu v parlamentu a premiér a prezident jsou z různých politických stran (ve Francii jako v nejčastěji uváděném příkladu poloprezidentského systému se tento jev nazývá kohabitace). Ovšem v poloprezidentském systému je to vyřešeno tím, že v případě sjednocené většiny (tedy, když prezident i premiér jsou z jedné strany) má převahu prezident a v případě rozdělené většiny má převahu premiér. Jako příklady poloprezidentských systémů se kromě Francie uvádí Výmarská republika, Finsko nebo Srí Lanka (např. na Srí Lance může prezident obcházet legislativu tak, že může o návrhu, který parlament zamítl, dát hlasovat v referendu).
Na závěr této části si Sartori pokládá otázku, který systém je nejlepší. Odpovídá ale, že není možno jednoznačně odpovědět, žádný systém není nejlepší vždy. Pouze zdůrazňuje, že poloprezidentský systém je lepší než prezidentský, protože je lépe schopný se vypořádat s rozdělenými většinami.
ČÁST TŘETÍ- PROBLÉMY A NÁVRHY
PROBLÉMY POLITIKY
1) Korupce- Sartori upravuje heslo "korupce kazí politiku" na "korupce kazí demokratickou politiku", protože v určitých zemích se politický úřad tradičně bere jako doplněk bohatství. Korupce je v poslední době na vzestupu a Sartori pro to uvádí 3 důvody: 1) zánik etiky "veřejné politiky" 2) zvýšené množství peněz, které se kolem politiky točí 3) náklady na politickou činnost jsou těžce kontrolovatelné.
Sartori považuje za velice důležité očistit politiku od korupce, jako nástroje uvádí snížit náklady na politiku, zpřísnit postihy a zavést účinné kontrolní mechanismy (ale neříká které).
2) Videopolitika a videodemokracie- souvisí s rozvojem médií, je možné ji vidět kladně i záporně. Na jednu stranu televize ukazuje chyby politiků a informuje občany, ale může také dezinformovat, a za účelem získávání co největší divácké přízně se může stát populistickou a povrchní.
ALTERNUJÍCÍ PREZIDENTSKÝ SYSTÉM- NÁVRH
Prezidentský a parlamentní systém jsou tzv. jednomotorové mechanismy (buď prezident nebo parlament). Poloprezidentský systém je dvoumotorový mechanismus, ale motory v něm mohou jít proti sobě. To vede Sartoriho k tomu, aby hledal dvoumotorový systém, kde by motory působily postupně. Tento systém nazývá alternující nebo přerušující prezidentský systém. Jeho znaky jsou:
1) Každému nově zvolenému parlamentu je dovoleno zvolit do úřadu jednu vládu, je-li jeho funkční období 4 roky, a dvě vlády, je-li funkční období 5 let. To znamená, že za první, respektive druhé vlády bude systém fungovat podle jako klasický parlamentní systém a prezident je klasickým parlamentním prezidentem.
2) Jakmile vláda (vlády) ustavené parlamentem padnou, nastoupí po zbytek období silný prezidentský mechanismus- to znamená, že prezident je hlavou exekutivy, může si libovolně vytvářet svůj kabinet, který nelze rozpustit na základě hlasování parlamentu, jehož role je omezena na kontrolní (systém je schopný nahradit neakceschopnou vládu bez předčasných voleb).
3) Prezident potřebuje ke zvolení absolutní většinu v celonárodních volbách, jeho funkční období je stejně dlouhé jako funkční období parlamentu a může být volen opakovaně bez omezení. (Protože jak říká Sartori, dobré prezidenty je třeba odměnit a není možné jimi plýtvat).
Sartori dále řeší problém, jak může prezident prosadit své návrhy, i když v parlamentu nemá jeho strana většinu. Sartori předpokládá dvoukomorový parlament a navrhuje, aby nebylo potřeba schvalování v obou komorách, ale aby si prezident mohl vybrat, do jaké komory jeho návrh půjde. Poté se návrh dostane do příslušného parlamentního výboru, který jej může schválit, či vrátit prezidentovi s připomínkami. Prezident může o návrhu s výborem vyjednávat a přesvědčit jej, nebo může opravy výboru přijmout jen zčásti nebo může trvat na původním znění. V posledních dvou možnostech se dostává návrh do pléna, které ho může schválit či zamítnout, ovšem případné zamítnutí musí zdůvodnit. Pokud je návrh zamítnut, může se prezident uchýlit k vydání dekretu, což ovšem musí také zdůvodnit (zdůvodňování připisuje Sartori velkou důležitost kvůli průhlednosti politiky). Nový parlament v dalším funkčním období může pak dekrety zrušit.
DVOUKOMOROVÝ PARLAMENT- ANO ČI NE?
Dvoukomorovému parlamentu se obecně dává přednost na základě tvrzení, že dvě sněmovny jsou bezpečnostním ventilem a že koncentrovat legislativní moc v jednom orgánu je nebezpečné. K tomu Sartori dodává, že pokud jsou si obě komory podobné, pak jako pojistka sloužit nemohou, a pokud na druhou stranu jsou hodně odlišné, pak mohou stát proti sobě a znesnadňovat vládnutí.
Rozdíl mezi komorami spočívá v tom, zda-li mají podobné pravomoci (pak hovoříme o symetrickém systému) nebo jedna komora- bývá to ta dolní, je silnější (pak hovoříme o asymetrickém systému). Ukazatelem síly horní komory bývá právo veta, kterých existuje více druhů: 1) absolutní 2) absolutní v určitých oblastech 3) přehlasovatelné kvalifikovanou většinou dolní sněmovny 4) přehlasovatelné prostou většinou. V právu absolutního veta vidí Sartori velký problém, protože pokud mají v komorách většinu různé strany, může horní komora stále vetovat dolní, což samozřejmě vede k neakceschopnosti.
Dvoukomorový systém je nezbytný ve federacích, kde by komory měli mít shodnou moc ale jinou povahu, tedy např. horní by se měla věnovat celofederálním záležitostem a dolní záležitostem jednotlivých států.
ZÁVĚR
Na závěr knihy se autor věnuje tomu, jak by měli vypadat ústavy. Ústava by měla omezovat a hraničit výkon politické moci a vytvářet základní pravidla vládnutí. Listina základních práv není nutnou podmínkou ústavy. Neměla by se zabývat věcmi běžné legislativy a hlavně by měla být programově obsahově neutrální. Sartori varuje před příliš ambiciózními ústavami (takže je jasné, co si myslel o tzv. Evropské ústavě).
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
Giovani Sartori- Srovnávací ústavní inženýrství; Zkoumání struktur podnětů a výsledků; Sociologické nakladatelství; Praha 2001
DISKUZNÍ OTÁZKY
1) Byli byste pro přímou volbu prezidenta v ČR a pro posílení jeho moci?
2) Co si myslíte o Sartoriho alternujícím prezidentském systému. Myslíte si, že by mohl fungovat? Co se vám na Sartoriho představě líbí a co považujete za nereálné?
3) Myslíte si, že má v ČR význam Senát? Byli byste pro jeho zrušení nebo byste jej zachovali?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama