Sartori II. (Pluralismus..)

30. dubna 2006 v 18:41 | Jakub Hodboď
Část II.: Multikulturalismus a segmentovaná společnost
· Antipluralismus a multikulturalismus
Samy tyto pojmy nejsou v protikladu a nevylučují se. Je-li multikulturalismus chápán jako stav, tedy jako existence rozmanitých kultur, není pluralismu na obtíž (jde o jednu z konfigurací pluralismu). Jinak je to, když je multikulturalismus prohlášen za hodnotu, či dokonce klíčovou hodnotu. Pak nastává dle Sartoriho kolize s pluralismem.

Je-li určitá společnost kulturně heterogenní, pluralismus ji do sebe zahrne jako takovou. Pokud ale není, pluralismus v ní na rozdíl od multikulturalismu nemusí kultury rozhojňovat. Odlišnost je pro pluralismus přínosem, ale není zapotřebí zvětšovat množství odlišností. Už vůbec pluralismus netvrdí, jako multikulturalismus, že nejlepší svět je uvnitř diverzifikován a jeho rozrůzněnost se neustále prohlubuje. Pluralismus odlišnost hájí i tlumí (princip tolerance). Pluralismus podporuje takovou míru asimilace, která je nutná pro integraci. Dává červenou homogenizaci, ale je pro asimilaci.
Stranický pluralismus to vše podle Sartoriho jen potvrzuje. Jedna strana je špatná, dvě jsou v pořádku, ale stranická roztříštěnost už je opět nežádoucí (systémově se mluví o 5 -6ti stranách jako hranici).
Stranický pluralismus má dva požadavky. Reprezentativnost a efektivnost vládnutí. Vyšší počet stran představuje vyšší reprezentativnost, ale menší efektivitu vládnutí. Řešením je vyvažování různorodostí soudržností.
Sartori dále mluví o dvou multikulturalismech. Ten první se podrobuje pluralismu, ale dnes neslaví úspěch. Jako druhý je označen antipluralitní multikulturalismus.
Kořeny antipluralitního multikulturalismu lze hledat až v marxismu. Než se dotkl USA, byl velmi inspirován právě neomarxisty. Zde byl také dopracován multikulturalismus do té podoby, že popírá pluralismus se vším všudy, ať už jde o netoleranci, odmítání vzájemného uznání a prosazovaní oddělování namísto integrace. Sartori tvrdí, že pokud by tento multikulturalismus byl v době utváření USA, byly by dnes USA podobné společnostem balkánského typu. Znovu pak zdůrazňuje, že zatímco pluralismus směřuje od mnohosti k jednotě, multikulturalismus směřuje od mnohosti k rozdrobenosti.
· Kultura, etnikum a "jiní"
Sartori si klade otázku, jak multikulturalismus chápe kulturu a kultury. Nejprve vymezuje, čím kultura pro multikulturalismus není.
o Nejde o kulturu v odborném slova smyslu.
o Není kulturou v antropologickém významu (člověk x zvíře).
o Není kulturou v behavioristickém smyslu (modely chování).
o A není kulturou ani ve smyslu politické kultury.
Předpona multi- značí v multikulturalismu množství kultur, ale i jejich různé druhy, nicméně může označovat nejen kulturní tradici (západní, židovskou, islámskou), ale i identitu jazykovou (jazyk jako příslušnost k národu), náboženskou, etnickou i sexuální (feministky).
Sartori vidí jako zajímavé, že vedle sebe se objevuje termín etnikum i feminismus, a dále pokračuje: určitá identita se dožaduje území, když se ocitá v ohrožení, což je pocit, kdy se cítí identita menšiny pod útiskem identity většiny. Běloši v USA mají většinu, nedomáhají se své identity. Ale ženy mají většinu vůči mužům, přesto se identity domáhají. Proč? Etnikem tuto záležitost ospravedlnit nelze. Feministky jsou především bělošky. Pakliže kulturou, v jakém pojetí? Kultura mužů v USA je téměř totožná s kulturou žen. Nejčastěji se tyto ženy cítí diskriminovány v zaměstnání. Sartori pak staví vedle sebe identitu ženské bytosti a identitu indiánské bytosti a ukazuje, jak podivné spojenectví svazků multikulturalismus představuje.
· Politika uznání
Dnešní stoupenci multikulturalismu ignorují pluralismus. Sartori kritizuje především Charlese Taylora a sborník Multikulturalismus (1994, česky: 2001). Tolerance se v příspěvku Taylora objevuje jednou a zdá se, že ji tento autor spíše ignoruje, stejně jako pojem uznání. Tvrdí se sice, že naše identita je z části charakterizována zneuznáváním ze strany druhých. Zneuznání či neuznání je vlastně formou útlaku. To je podle Sartoriho špatný argument, protože útlak znamená v pravém slova smyslu odnětí svobody. V Taylorově případě jde spíše o napětí, frustrace apod. Dále dle Sartoriho Taylor příliš kmitá mezi pojmy jedinec a skupina. Při politice uznání Taylorovi nestačí pouze respekt jako v pluralismu, ale mluví se přímo o rovném respektu a rovné hodnotě kultury. Podle Sartoriho je to nepřijatelné. Rovná hodnota kultury neexistuje. Likviduje to pojem hodnota. Je-li totiž vše hodnotné, nic není skutečně hodnotné, hodnota ztrácí svou "hodnotu".
· Uznání, afirmativní akce a rozdíly
Sartori si klade otázku, zda je politika uznání nálepkou pro americkou afirmativní akci (affirmative action). Odpovídá, že částečně. Existují totiž odlišnosti mezi politikou uznání a afirmativní akcí neboli preferenčním přístupem. Preferenční přístup znamená rovnou kompenzující politiku. Cílem je nastolit rovné příležitosti, stejnou startovní čáru pro všechny. Tzn. odstranit znevýhodňující rozdíly a slepotu k odlišnostem zákona, jenž je rovný pro všechny. Vzniká tak indiferentní občan.
Politika uznání tvrdí, že rozdíly nejsou nespravedlivě neuznané. Je třeba je zhodnotit a posílit. Usilují o ustavení státu citlivého k odlišnostem a vzniká tak diferenciovaný občan. Sartori oba přístupy hodnotí jako špatné. V obou případech se uplatňuje diskriminace.
Afirmativní akce je vlastně obrácená diskriminace, diskriminace s cílem odstranit diskriminaci. Politika uznání totiž diskriminuje s cílem diferenciace. Dle autora je to zvrácené. Diskriminovaní pak chtějí stejné výhody jako jsme poskytli jiným, nebo podporované identity chtějí stále více na úkor ostatních. Diskriminací tedy rozohňuje znevýhodněné skupiny, ty protestují, dostávají náhradní výsady.
Dále se Sartori zabývá otázkou, jak se stane z odlišnosti problém. Odlišnost se projevuje vždy, u jedinců i skupin. Proč jsou tedy určité odlišnosti relevantní a jiné ne? Např. v USA -afirmativní akce tam je aplikována na černochy, Mexičany, Portugalce, indiány, Filipínce, Číňany a Japonce. Proč právě oni? Proč jenom oni? Proč ne Arméni, Poláci nebo Kubánci? Oficiálně jde prý o podporu těm, kdo byli v minulosti nejvíce diskriminováni. Časem se ale afirmativní akce rozšířila na ženy, homosexuály, pacienty s AIDS (proč ne na pacienty s rakovinou?) Sartori se ptá, proč se tomu tak stalo? Co je pro tento výběr relevantní? Podle něj jde o skupiny, které se dokáží zmobilizovat, které na sebe dokáží upozornit a ohrozit volební a ekonomické zájmy. Což ale není objektivní kritérium. Před 50 lety existovalo podstatně menší sebeuvědomění skupin. Jak tedy ona identita postupuje? Identita se vymyslí, zviditelní, následně se prohlásí za pošlapanou, vyvolá smršť kolem kolektivního nárokování.
· Od zákona zpátky k libovůli
Výše zmiňovaný Taylor se odvolává ve svém pojednání o multikulturalismu na Rousseaua - ten však tvrdí: zákon ochraňuje, když neposkytuje výjimky. Takový zákon je univerzální. V politice uznání jsou zákony plné výjimek. Multikulturalismus v podstatě podle Sartoriho vyvrací principy liberální ústavnosti - neutralitu, oddělení úřadu od osoby, univerzálnost zákona.
1) neutralita: liberálně- konstituční stát uděluje rovné občanství. Je tedy neutrální vůči občanům. Neutrální musí být ve strukturách (byrokracie), ale i v rámci zákonů, kde obsah nemůže být neutrální, ale neutralitou je myšlena rovná neutrální působnost na všechny občany.
2) oddělení úřadu od osoby: Je to v podstatě základ právního státu. Důležitá je neosobnost úřadu. Ztotožněním s funkcí totiž vzniká libovůle (úřední pravomoci). Oddělením a podřízením osoby úřadu libovůli lze omezit.
3) univerzálnost zákona: Univerzální zákon platí na všechny a neuděluje výjimky. Dílčí zákony aplikované např. v rámci preferenčního přístupu vedou tedy k nerovným zákonům. O tzv. preferenční rovnosti lze hovořit např. v rámci daňových úprav. Znamená to, že lidé na stejné úrovni platí stejně. Existují však i lidé, kteří neplatí, tzn. v tomto případě, jak uvádí Sartori, že stojí mimo obsah zákona. Obě výše zmiňované praktiky tedy afirmativní akce i politika uznání používají dílčí zákony, a tvoří tak dle Sartoriho nerovný přístup.
  • Diferenciované občanství
K této podkapitole jen krátce. Sartori sleduje historický vývoj. Vyzvedává význam Velké francouzské revoluce. Multikulturalismus přichází s tím, že kromě právní individuality se musí občan těšit též dostatečným právům, která mu jsou přiznávána na základě příslušnosti ke kulturní menšině. Což je podle Sartoriho nesmysl a varuje před nebezpečím etnického nevolnictví.
  • Imigrace, integrace, balkanizace
Slovo cizí, cizinec znamená původně i v jiných jazycích přicházející zvenčí, odlišný. Existují 4 typy odlišností:
1) jazyk - překonatelné
2) zvyklosti - překonatelné
3) náboženské vyznání (dnes je již slabý kontrast mezi katolictvím a protestantismem, ale o to větší mezi islámem a křesťanstvím)
4) etnikum (černé, arabské apod.)
Imigrační politika je hází bohužel do jednoho pytle. Přitom by se měly nejprve klást tři základní otázky:
a) koho integrovat?
b) jak integrovat?
c) proč integrovat?
A)Koho integrovat a s kým.
USA integrují na principu rasovém a národním. Evropa se spíš potýká s integrací bohatých a chudých. Tak tomu bylo alespoň donedávna. Po 200 let Evropa vyvážela emigranty. Dnes je ale dováží. Nikoliv však proto, že je málo osídlená. Evropští chudí už nejsou ochotní dělat jakoukoliv práci (degradující, ponižující). Evropa má v průměru dvakrát větší nezaměstnanost. Evropané totiž vyžijí z podpory a dávek od státu. Proto Evropa potřebuje Gastarbeitery. Jejich příval však stále roste a Evropa je obléhána. Jaká je příčina tohoto přívalu? Proč má počátky zejména ve třetím světě? Dle Sartoriho jde hlavně o afro-arabský svět. Příčinou není samotná chudoba, ta je pro Afriku konstantou, Afrika byl vždy chudá. Stejně jako arabský prostor, až na několik vyvolených. Došlo však k demografické explozi, přelidnění. Rozkládá se také tradiční zemědělská společnost - zemědělec má své pole, má obživu, nikdy není nezaměstnaný. Po přesunu do města nemá práci, má velké výdaje a velmi rychle klesá až mezi chátru. Pak umírá hladem. Proud do Evropy má v zásadě podle autora tři zdroje:
a) nehybní lidé (zemědělské národy)
b) urbanizovaní lidé
c) nadměrný počet novorozenců
Problém nelze vyřešit jenom přijímáním. Tisíce dalších čekají, neubude čekatelů, pokud nějaké přijmeme.
2)Další otázkou je, jak máme integrovat, za předpokladu, že je integrace naším cílem navzdory mutlikulturalismu. Odpovědným osobám připadá řešení jednoduché - udělení občanství. Domnívají se, že občanství má integrační charakter. Bohužel tomu tak ale podle autora není. Pouze politika udělování občanství vede k neúspěchu, a naopak zvětšuje závažnost celého problému. Např. islámské zřízení přiznává úplné občanství pouze věřícím v úzké podřízenosti koránu. Způsob integrace závisí na tom, kdo je integrován. Jde-li o imigranty nejrůznějších typů, nelze vše dělat podle jedné šablony. Emigrant prvního a druhého typu (odlišnost na základě jazyka a zvyků) se musí integrovat naprosto odlišně od emigranta třetího a čtvrtého typu (odlišnost na základě náboženství a etnika). Integrace probíhá pouze tehdy, je-li schvalována samotným integrovaným. Učiníme-li občanem někoho, kdo si přivlastňuje statky v podobě subjektivních práv a on necítí na oplátku povinnost přispívat k jejich tvorbě, tvoříme onoho diferenciovaného občana, který bude pluralitní obec balkanizovat. Zdá se, že taková je podle Sartoriho i praxe. Integrace se místy obrací zpátky. Italové se v USA dokonale integrovali a Hispánci, zdálo se, také. Dnes ale Hispánci odolávají integraci a snaží se ve volbách hlasovat pro své příbuzné, daří se jim to. Pak se dožadují ještě větší nedotknutelnosti, než mají. Autor dále srovnává, jak lze v jakých zemích získat občanství, uvádí příklad Itálie, Británie a Francie a rizika základů jejich imigrační politiky. Následně zdůrazňuje, že ne samo přistěhovalectví, ale počet příchozích představují problém, a tvrdí, že jsou to zejména ilegální imigranti, kteří podněcují v těchto zemích napětí a revolty. Vyvozuje tedy, že nekontrolovaná imigrace je imigrací špatnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama