Sartori III. (Pluralismus..)

30. dubna 2006 v 18:43 | Jakub Hodboď
Doplněk
  • Několik slov k islámu
Sartori je kritizován arabisty a arabofily, že islámu a muslimům nerozumí. Sartori se však zabývá pouze jednou skupinou, a to těmi, kteří chtějí vstoupit na evropskou půdu. Tvoří asi třetinu přistěhovalců do Itálie, často vstupují utajeně a ilegálně. Ví se ovšem, z jaké kultury přicházejí.
Pojem islám vysvětluje Sartori jako odevzdání se Boží vůli.

Že jde o monoteistickou víru asi netřeba zdůrazňovat. Oproti katolictví má však velmi invazivní a totalizující charakter. V katolictví se to stát nemohlo - pramenem byla římská civilizace a její právo. Papež také nikdy skutečně neměl armádu k dobývání. Islám vznikl na písku - tabula rasa. Korán je jediným zdrojem práva, jde o heteronomní právo spojené s náboženstvím. Už od počátku byl islám invazivní. Různými interpretacemi učenců vznikaly snahy posunout islám blíže moderním společnostem. Čím více se ale vzdaloval od zdroje, tím větší bylo riziko zpětného tahu. Ten nastal, islám se navrací ke svým kořenům. Fideistická složka převažuje nad otevřenou. Slovo muslim znamená věrný islámu. Sartori však navrhuje rozlišovat mezi muslimskými a islámskými zeměmi. Islámské země jako Saudská Arábie, Afganistan, Irán, Súdán apod. - nejsou ovlivněny západem, vlivu se brání. Oproti tomu muslimské země prosazují méně tvrdší formu islámu, dokázali přijmout některé sekularizující prvky ze Západu (Maroko, Tunis, Egypt). Je třeba zmínit také Pákistán, Bangladéš a Indonésii. V Indonésii se prosadila volnější verze islámu, nyní však panují obavy z fundamentalismu. Tlak radikalismu a fundamentalismu je podle Sartoriho všude. Je zdůrazněno potenciální nebezpečí médií, která můžou tento proces velmi urychlit. Fundamentalisté argumentují tím, že úpadek je dán odklonem od tradičního islámu. Je tedy třeba zbavit islám rozkladného vlivu Západu. Bohužel, islám vzniká jako bojechtivá víra. Zatímco křesťanství užívá obracení na víru pomoci misionářství, islám vidí svět jako půdu islámskou a půdu svaté války. Povinností je ji podrobit islámu. Západ tento fakt nebere vážně a autor tvrdí, že dělá chybu. Islám má díky šaríá možnost prostupovat všemi složkami a oblastmi společnosti. Islám není totalitní, chybí mu struktura, je založen na konzultaci a dovolávání se souhlasného názoru. Mohlo by se to jevit jako slabina, ale ve skutečnosti tento horizontální polycentrismus tvoří vlásečnicové společenské zakořenění. Islámský svět se tedy nedeislamizoval podle Sartoriho právě díky struktuře církve.
Následně si Sartori klade otázku, nakolik lze hledat analogii mezi muslimskými státy a Izraelem. Izrael je podle něj velmi zvláštní případ. Náboženské praktiky mají spíše smysl udržování prastaré židovské tradice. Izrael, na rozdíl od muslimských států, rozlišuje mezi státem a náboženstvím. Na úrovni náboženských stran už ale určitá podobnost existuje. Ještě více jsou si podobné ultraortodoxní židovské skupiny a obdobné skupiny muslimů. Dále autor popisuje, jak Afričan nebo Arab dorazí do Evropy a trauma způsobené přesídlení je pro něj mnohem silnější. Prosťáčci - jak Sartori označuje kompetentní osoby - si myslí, že muslimského emigranta začne nutně svádět volební právo a blahobyt Západu. To ale není pravda. Blahobyt k němu nedospěje a hodnoty západní civilizace jako volební právo jsou mu cizí a odmítá je. V tomto momentě zasahují fundamentalistické skupiny, které muslimské emigranty odchytávají. Otázkou tedy je, na kterou stranu se příchozí muslim přidá. Sartori je pesimista, vzhledem k současnému zjednodušujícímu systému.
  • Školství, integrace, Izrael
Téměř všichni emigranti první generace pociťují vykořenění a země je jim cizí. Proto se sdružují do komunit. Vznikají tak malé Itálie, malá Německa či Chinatowny. Izolace a marginalizace však u islámského emigranta dosahuje zvláštní intenzity. Kromě víry nemá k dispozici žádny obranný kulturní prostředek. Na pomoc ovšem přichází velmi ochranitelské náboženství - islám. Islamimus je totiž víra velmi veřejná a kolektivní (oproti konfuciánství či buddhismu). Mešita není jenom modlitebním místem, ale také centrem muslimské komunity. Mezi nejdůležitější projevy patří páteční obřad chutná. Ten dává věřícím pokyny, jak se chovat. Muslima, který se kolektivním obřadům vyhýbá, si každý všimne. Ten, kdo je navštěvuje, je silně ovlivněn.
První generace se tedy nijak zvlášť neintegrovala. Děti, které se v nové vlasti již narodily, neměly s integrací potíže. Chodily do společné školy, učily se jazyk, byly ve vzájemné interakci s "domorodými" dětmi. Byl-li zájem, proběhla integrace hladce. Sartori si klade otázku, zda se chce muslim vlastně integrovat. Asiaté, Indové patří mezi "kultivované" pružné a členěné kultury, které dokáží udržovat rovnováhu mezi setrváváním v uzavřenosti a vstřícnou otevřeností. Islám tuto pružnost postrádá.
Sartori vidí velkou důležitost ve školství, tam je to správné místo pro integraci, v případě muslima rozhodující. Proto se staví proti zavádění soukromých církevních škol v Itálii i jinde. Stejný nárok by pak mohli činit třeba muslimové, a to by byl konec pro šanci je integrovat. Argument, že by nebylo jak školy financovat, Sartori odmítá s tím, že by se jistě našli donátoři z oblastí ropných velmocí Perského zálivu. Arabské děti by se vlastně učily, co se jim zlíbí, a islám by je i nadále držel ve své ohrádce. Jako příklad dává Sartori ultraortodoxní Sefardské Židy v Izraeli. Ti žijí v uzavřených rigidních komunitách, čtou si z tóry a udržují nejpřísnější pravidla židovství. Nestýkají se ani s tradicionalistickými Židy. Jelikož je jejich vládní strana Šás důležitým jazýčkem vah, vydobyli si právo na osvobození od vojenské služby a právo na vlastní školství. U Sefardů neprobíhá žádná socializace a přesně z toho má Sartori strach v případě muslimů.
Sartori také čelí kritice, že jeho závěry nejsou empiricky ověřitelné, přesto ale tvrdí, že bychom se měli těmito problémy zabývat. Je samozřejmé, že důsledky emigrace pocítíme až za několik generaci. Bylo by chybou přestat přemýšlet!
  • Nakolik odlišní, nakolik podobní?
Výše se Sartori věnuje teoretickému rozkladu pluralismu. Nyní něco k denní aplikaci pluralismu. Optimální společnost pro pluralismus je společnost integrovaná. Ale v jakém smyslu? Sartori zavádí komplex pojmů, se kterým chce dále pracovat. Je to: homogenizace, začlenění, zahrnutí, asimilace, akulturace a diverzifikace, segmentace, separace, a dezintegrace na straně druhé. Pluralismus lze na této škále umístit zhruba doprostřed. Pluralismus odmítá extrémní póly, homogenizaci, separaci a dezintegraci. K ostatním způsobům soužití zaujímá následující postoj.
Asimilace -asimilovat znamená připodobňovat. Takový cíl si pluralismus neklade. Konkrétní úvahy závisejí na povaze podobnosti rozdílů, s nimiž se setkáváme. Velké rozdíly znamenají snahu pluralismu o jejich redukci. Malé rozdíly pluralismus bude posilovat. Můžeme integrovat, aniž bychom asimilovali. Pluralismus nevyžaduje asimilaci původního, např. obyvatel. Pluralismus totiž respektuje již existující identity, s nimiž se setkáváme.
Akulturaci lze chápat jako specifický kulturní aspekt asimilace. Týká se především hodnot a jazyka těch, co vstupují. Akulturace by se podle autora měla oddělovat od zaměstnanecké integrace. V případě akulturace je třeba si položit otázku její míry. Akulturaci dělí Sartori na jazykovou, náboženskou, rodinnou a politickou. K jazykové akulturaci je třeba se naučit jazyk. Většinou dochází k bilingvismu. Akulturace hodnot vyvozených z náboženského vyznání představuje problém snad jen, jde-li o invazivní náboženství. Pluralismus si neklade za cíl náboženské přizpůsobení. Nezbytné není ani přizpůsobení rodinných hodnot. Mnoho emigrantů se opírá především o své rodiny. Je to rodinná kultura, která chrání mnohdy před drogami, motivuje při studiu a práci.
V rámci politické akulturace nejde o to, aby imigrant před svou naturalizací přísahal věrnost ústavě. Ale musí pochopit a ocenit hodnotu právní ochrany a rovných svobod. Dalším předpokladem je, že bude vnitřní konflikty řešit bezkonfliktně. K přijetí všech těchto věcí nevede nějaká přísaha, ale přizpůsobení.
  • Co budou dělat? Kam se podějí?
Sartori si opět klade otázku, tentokrát jaký bude socio-ekonomický osud imigrantů? Jak se vyšplhají po společenském žebříčku? Zůstanou při zemi jako ve své původní zemi? Vidí souvislost s trhem práce v 21. století. Pokud bude stále možné jít cestou od hader k bohatství, je zde šance i pro ně. V minulosti byla nekvalifikovaná pracovní síla na trhu čímsi normálním, nyní jí je stále třeba, ale v klesajícím množství. Globalizovaný trh si zakládá na dematerializaci a technizaci a dává přednost lidem se skills a specializací. V USA tvoří Indové a Asiaté vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, vynikají houževnatostí a pílí. Hispánci a většina černochů navzdory snahám afirmativní akce končí v ghettech.
Trh práce se totiž radikálně mění. Třetí svět představuje pracovní sílu pro minulé časy, ne pro budoucnost. Navíc často jde o kultury preferující pomalou a pohodlnou práci. Nekvalifikované síly je třeba stále méně, ale právě takoví pracovníci čekají před branami Evropy. Sartori uvádí příklad kolegy Orozca z Harvard Immigration Project. Hispánští imigranti nemají žádné skills, zakotví u špatné práce za málo peněz. Nemohou si dovolit drahé bydlení, končí v ghettech a chudých čtvrtích, kde je rasová segregace. Neexistuje vertikální mobilita. Musí děti posílat do škol v zónách, kde hrozí drogy a kriminalita - mladý imigrant tak je připraven o to nejcennější - doufat v budoucnost. Islámský imigrant je ještě mnohem méně integrovatelný
Sartori tvrdí, že imigrant vstupující do země by měl být zaměstnavatelný. Upozorňuje také, že imigrant v první generaci vnímá rozdíl mezi životem ve staré a nové zemi. U dětí a vnuků se toto porovnávání vytrácí, což může způsobovat deziluze a rozčarování.
V posledních dvou pasážích se zabývá lidskými právy a etikou. Ptá se, co jsou vlastně lidská práva? Jejich původ podle něj lze odhalit ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod , které OSN schválila v roce 1948. Práva jsou prohlášena za všeobecná, tak tomu ale ve skutečnosti není. Pro islámský svět nejsou všeobecná. Tato práva vzešla z našeho prostoru. Tato práva jsou partikulární, neratifikoval je muslimský svět. Sartori se domnívá, že nelze nikdy v tomto směru dosáhnout obecnosti.
Pojem multikulturalismus:
Heslo nenajdeme v Blackwellově encyklopedii politického myšlení, v Britannice ani v Ottově slovníku naučném.
Mezi autory zabývající se tímto tématem v ČR patří Pavel Barša.
Literatura:
Barša, P. : Politická teorie multikulturalismu, Praha 1999.
Plzeňské rozhovory 2004, panel č. II.: Multikulturalismus,
Poz.: zejména příspěvek Dr. Uherka
Zahraniční autoři:
Např:
M. Harrison, cited in Sneja Gunew, "Denaturalizing cultural nationalisms: multicultural readings of Australia" in Bhaba, Homi K. (ed.) 1990, Nation and Narration, New York: Routledge, Chapman and Hall Inc. (p.99)
Schlesinger, Jr. Arthur M., "The Disuniting of America: Reflections on a Multicultural Society", 1998, W. W. Norton & Company
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama