Thomas Kuhn II.

12. dubna 2006 v 14:33 | Lenka Granátová
Změny, které vyplývají z některých objevů, mohou být jak destruktivní, tak konstruktivní. Po asimilaci nového objevu jsou vědci schopni vysvětlit jevy širšího okruhu, dochází tedy k rozšíření obzorů, avšak za cenu zrušení některých v minulosti standardních přesvědčení a nahrazení součástí předchozího paradigmatu jinými. Objevy však nejsou jediným zdrojem destruktivně-konstruktivních změn paradigmatu. Takovým zdrojem je i vznik nových teorií.

Vznik nových teorií vyžaduje rozsáhlou destrukci paradigmatu a velký posun v problémech a technikách vědy, který je zpravidla provázen obdobím nejistoty. Selhávání existujících pravidel je předehrou hledání pravidel nových. Jako modelový příklad Kuhn uvádí vznik koperníkovské astronomie, která vystřídala astronomii ptolemaiovskou. Postupem času složitost astronomie rostla mnohem rychleji než její přesnost. Sám Koperník se vyjádřil tak, že astronomická tradice, jejímž dědicem byl, nakonec vytvořila jen zrůdu. Na počátku šestnáctého století poznalo několik astronomů, že jejich paradigmata selhávají, když mají být uplatněna na tradiční problémy astronomie. Toto poznání vedlo Koperníka k odmítnutí ptolemaiovského paradigmatu a k hledání paradigmatu nového. Koperníkova analýza stavu astronomie je jedním z klasických popisů stavu krize.
Příznakem krize bývá často zmnožení verzí jedné teorie. V období krize se většinou často řeší problémy, jejichž řešení byla předjímána již v průběhu doby, během níž se věda v žádné krizi nenacházela a tušení problémů byla ignorována. Kuhn, co se krize týče, podotýká, že stejně jako při výrobě je i ve vědě výměna nástrojů výstředností, vyhrazenou pouze pro příležitosti, které si ji vynucují. Význam krize spočívá v tom, že poskytují náznaky toho, že příležitost pro změnu nástrojů právě přišla.
I když vědci mohou ztratit víru a uvažovat o alternativách, přesto se paradigmatu, které je do krize přivedlo, nikdy nezříkají. Zřeknou se ho až ve chvíli, kdy se naskytne jiná teorie jako kandidát, který by mohl jeho místo zaujmout. Rozhodnutí o odmítnutí jednoho paradigmatu je vždy současně rozhodnutím o přijetí paradigmatu jiného a soud, který k tomuto rozhodnutí vede, v sobě zahrnuje jak srovnání obou paradigmat s přírodou, tak porovnání paradigmat navzájem. Odmítnout paradigma a nenahradit je zároveň paradigmatem jiným znamená vzdát se vědy jako takové. Je to jako kdyby tesař kvůli vlastní nešikovnosti haněl své nástroje. Je nutné mít na paměti, že žádné z paradigmat poskytujících základy výzkumu nikdy neřeší všechny jeho problémy. Při zmnožení verzí nějakého paradigmatu uvolňuje krize pravidla normálního řešení hádanek tak, že nakonec umožní vznik paradigmatu nového. Existují pouze dvě možnosti: buď nikdy nemusí žádná věda čelit protipříkladům, nebo jim musí čelit vždy a všechny teorie.
Věda coby řešitelka hádanek musí vyžadovat platnost paradigmatu, které podmiňuje existenci hádanek. Selže-li úsilí o dosažení nějakého řešení, pak se tím znevažuje pouze vědec, nikoliv však teorie. Krizi zpravidla vyvolávají anomálie. Věda prochází krizí, pokud nějaká anomálie začne budit zdání něčeho důležitějšího než jsou ostatní hádanky. Každá krize má svůj počátek v rozmazávání paradigmatu a následnou ztrátou pravidel normálního výzkumu. Přechod k novému paradigmatu je znovuobjevením oboru na nových základech, která změní některá z nejelementárnějších teoretických zobecnění i plno metod a jejich aplikací. Dalo by se říci, že změna paradigmatu je "uchopení hole za opačný konec" - jedná se o takové zacházení se stejným souborem dat jako dříve, jen se data umístí do nového systému vzájemných vztahů. Je to jako s obrázkem, ve kterém byl původně spatřován pták a nyní se jeví jako antilopa.
Výsledný přechod k novému paradigmatu je pak vědeckou revolucí. Příznaky tohoto přechodu jsou: zmnožení vzájemně soupeřících artikulací teorie, ochota zkusit cokoli, výraz jasné nespokojenosti, odvolávání se na filosofii a spory o samý základ. Pro vědecké revoluce je typický kruhový charakter. Vědecká revoluce je nekumulativní událost ve vývoji vědy, v níž je staré paradigma zcela nebo zčásti nahrazeno novým, které je s paradigmatem starým neslučitelné.
Kuhn vidí jisté paralely mezi společenskými a vědeckými revolucemi. Společenské revoluce se vykazují tím, že stávající instituce přestaly odpovídajícím způsobem řešit problémy, které před ně staví prostředí těmi institucemi částečně vytvořené. Vědecká revoluce je zase charakteristická tím, že stávající paradigma přestalo fungovat. Revoluce mají za následek to, že vědci vidí nové a odlišné věci i tam, kde se s důvěrně známými nástroji obracejí do již probádaných oblastí. Vědci se během revolucí musí naučit vidět i v důvěrně známých situací nějaké nové tvary.
Kuhn se zmiňuje i o pokusu vytvořit čistý jazyk pozorování, který by byl prost mimo-logických a mimo-vjemových termínů, jež se do vědeckého jazyka dostávají díky určité subjektivitě, které se žádný vědec nevyhne. Takový jazyk by zamezil vzniku situací, kdy vědci, ač pozorují totéž, vidí různé věci.
Dále se Kuhn věnuje rozboru soupeření paradigmat. Soutěž dvou paradigmat, která soupeří o důvěru vědeckého společenství, je provázeno testováním paradigmatu. K testování je přikročeno v případě, že paradigma opakovaně selhává při řešení nějaké důležité hádanky. Cílem testování je ověření platnosti paradigmatu, tedy verifikace. Karl R. Popper popíral samu existenci jakéhokoli verifikačního aparátu, místo toho vyzdvihoval falzifikaci, tedy test, který vede k negativnímu výsledku - odmítnutí existující teorie. Kdyby však každý nezdar při pokusu o verifikaci znamenal důvod pro odmítnutí dané teorie, pak by bylo nutno odmítnout všechny teorie. Objevuje se tedy požadavek nikoliv absolutní platnosti, ale pravděpodobné platnosti. Je podstatné položit si otázku, která ze dvou aktuálních a vzájemně soupeřících teorií je v lepší shodě se skutečností, čili je pravděpodobnější.
Nová paradigmata se rodí z paradigmat starých, pravidelně v sobě zahrnují velkou část slovní zásoby a pojmových i instrumentálních nástrojů vyvinutých v rámci předchozí tradice. Tyto přejaté prvky však nejsou využívány tradičním způsobem. Obránci tradiční teorie a tradičních procedur navíc mohli často poukázat na potíže, které z jejich hlediska vůbec potíž nepředstavují, které však jejich protivníci nebyli schopni vyřešit. Kdyby však kandidát na nové paradigma byl od samého počátku posuzován tvrdohlavými lidmi, kteří by se zaobírali pouze relativní schopností paradigmatu řešit hádanky, věda by prošla pouze velmi malým počtem revolucí. Samotná krize však pro příchod nového paradigmatu nestačí. Důležitý je překvapivě prvek víry ve zvoleného uchazeče o místo paradigmatu, ač tento základ nemusí být nutně racionální.
Revoluce je v závěru knihy Kuhnem zhodnocena jako pokrok. Revoluce končí úplným vítězstvím jednoho ze dvou soupeřících táborů. A řekla by někdy vítězná skupina , že výsledkem je něco jiného než pokrok? Pokrok je jedinou alternativou snahy vědců. A právě vědecké revoluce jsou tím činitelem, který vede vědu k rostoucí artikulovanosti a specializaci.
Literatura: Kuhn, Thomas: Struktura vědeckých revolucí, Oikoymenh, Praha 1997
Poznámka: Samotný text eseje je doplněn o dodatek, ve kterém autor reviduje svou práci.
Hodnocení autorky: Velkým plus této knihy je její rozsah, který ji činí i přes poněkud jednotvárné téma vcelku čtivou a díky četným příkladům z různých oblastí fyziky místy i zajímavou. Autor řadu témat předjímá mnohem dříve, než o nich v plném rozsahu pojednává, takže čtenář má někdy pocit, že si knihu špatně založil a čte to samé místo znovu. To je však v případě Struktury vědeckých revolucí spíše přínosem, neboť to usnadňuje osvojení stěžejních pojmů a ujasnění jejich významu. Až na osvětlení pojmu paradigma, který je společným "majetkem" všech vědních oborů nevidím úzkou provázanost tématu knihy se studiem politologie. Přesto je její četba určitě přínosem (minimálně proto, že figuruje na seznamu doporučené literatury k FZPM I) a pro někoho možná vítaným zpestřením v záplavě politologické, historické a filosofické četby.
Diskusní otázky:
  1. Kuhn vymezuje vědu od umění. Vidíte paralelu s jiným významným myslitelem, který se rovněž zabýval vědou a tvrdil, že zatímco vědu charakterizuje pokrok, umění pokrok nezná?
  2. V čem vidíte nejpodstatnější rozdíl mezi přírodními a společenskými vědami? Jsou vůbec společenské vědy vědami - nejedná se o "pavědy"?
  3. Jak hodnotíte vědecký pokrok dvacátého a jednadvacátého století? Převažují stále jeho kladné aspekty? Nestali jsme se rukojmími techniky? Nejsou prostředky vynakládané např. na vývoj vojenské techniky, superrychlých dopravních prostředků, stále miniaturnějších elektronických zařízení apod. předimenzované
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama